O různých bobřících aneb Vodní hlodavec offline…

Jako dítě, teenager i „celý člověk“ jsem jezdila každým rokem na tábor (postupně jako účastník, instruktor a vedoucí). Tábor byl v lese. Stanový. Bez elektřiny. Měli jsme služby v kuchyni. Sadili jsme stromky v lesní školce. Myli jsme se v potoce. V noci byla děsná zima. Dnes to možná může znít některým městským dětem téměř jako týrání. Ale… bylo to báječné! Ten tábor je tam POŘÁD. A stále tam  jezdí děti i stará parta vedoucích…

Letos jsem se tam zajela podívat. „Prosím tě, řekni mi, jak to dneska funguje?“ tázala jsem se jednoho z vedoucích hned po příjezdu. „Jak teď ta děcka vydrží bez elektřiny? Celých 14 dní bez mobilu, tabletu, těch jejich facebooků, twitterů a instagramů?“ vrtalo mi hlavou. „No, nejdřív strašně blbě,“ přiznal. „Naštěstí si všechno vybijou hned první den, protože si, blbouni, esemeskujou ze stanu do stanu a jsou futr online,“ vysvětlil. „Pak mají zhruba tři dny regulerní absťák, klepou se, kvičí, že nic neví a děsivě vyvalují oči. Načež se zklidní a začne pohoda. Úplně jako za nás…“ dodal.

Tož tak. Nebohá robátka projdou hned ze startu drsným informačním embargem a poté už si mohou klidně vychutnávat les. Ono se vlastně zase až tak moc nezměnilo, snad jen ty názvy bobříků. My jsme drželi hlodavce mlčení nebo odvahy a oni mají zřejmě bobříky offline a cell phone silence.

Každá doba má holt něco…

Foto:
borovice.cz
bonella.cz
evikzvirata.wz.cz