Je něco horšího než procházka. Procházka v zimě…

img_6304Pokud mě můj muž chce dostat někam do přírody a přimět k pohybu, předkládá mi své plány rafinovaně v pátek v hospodě kolem desáté večerní, kdy mi vše přijde jako úžasný nápad.

„Ždárské vrchy, říkáš? V zimě? Ale to bude BÁ-JEČ-NÉ!“ vypustila jsem z úst někdy v listopadu. „No tak, JISTĚ, že MU-SÍ-ME navštívit nejvyšší vrchol Devět skal! Dovedeš si představit to ticho? Ten vzduch? Ten zvláštní lom světla, když bude sníh?“ blábolila jsem tehdy.

A tak jsme v lednu jeli…

 

img_1588Nesnáším pohyb a nesnáším zimu. Ale, jak jistě chápete, nedalo se už nic dělat…  Autem jsme tedy dojeli do hlubokého lesa.

Půl metru sněhu. Šero. „Sakra, zapomněl jsem lopatu,“ zamumlal tiše manžel, což mě vyděsilo. Zpanikařila jsem. „Přece mě nechce zakopat zrovna ve Žďárských vrších,“ pomyslela  jsem si. „Vždyť to nemá logiku…“

„Jak je to daleko?“ zašeptala jsem vyděšeně.

„Buď v klidu. Pět kilometrů tam a zpět. I při své průměrné inteligenci vím, že delší pochod s tebou bych nepřežil,“ odpověděl a já chvíli dělala uraženou, i když jsem věděla, že má absolutní pravdu. „A zachovej klid!“ zavelel autoritativně. „Tobě se to prostě BUDE líbit!“ 

img_1584Snažila jsem se, aby se mi to líbilo. Brodila jsem se sněhem. Potila jsem se. A stálo to za to. Vrchol Devět skal je skutečně velmi krásný…

Cestou zpátky mě roztřásla zima. Nepomohl ani rum a teplá vana, a tak jsem se příští den uvelebila v hotelové posteli s rýmečkou a knihou, zatímco můj muž plný adrenalinu nadšeně běžkoval po místních pláních. Spokojeně jsem dospěla k názoru, že TOHLE je skutečně perfektní dovolená…

Pokud máte sportovního ducha, procházku na Devět skal vřele doporučuji. Jestli  jste ovšem líný kavárenský povaleč jako já, bude vám stačit následující fotka. A vychutnejte si ji pořádně! Stála mě fakt hodně sil…

.

img_1581

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 8 komentáře

Užijte si to aneb Nezdravé a veselé…

IMG_305.6Milý Ježíšku!

Dnes jsem se v denním tisku dočetla, že prý je naprosto trestuhodné proležet Vánoce u televize a přežírat se. Nutriční terapeutka  radí, že  bychom měli jíst cukroví zdravé, kapra  místo smažení zapéct a majonézu v salátu nahradit jogurtem.

Tak to ani omylem…

IMG_2750Nicméně existuje jediná věc ve které se zmíněnou nutriční terapeutkou souhlasím. Tvrdí, že prý urputné snahy o hubnutí v novém roce nejsou pro náš organizmus dobré. Tělo v zimním období přirozeně shromažďuje tuk a snaha o rychlé shazování nadbytečných kil je proti přírodě… Svatá pravda!

Takže Vám všem přeju krásné Vánoce!

A udělejte si je… prostě hezké podle svého gusta!

( Já budu děsně nezdravě ležet, dívat se na pohádky, až mi princové polezou krkem, a přežírat se… Myslím, že to bude naprostá nádhera!)

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , | 7 komentáře

Kde to vlastně jsme aneb Jen se vrátím pro brýle…

Včera jsme si udělali hezký večer. Domluvili jsme se totiž se sousedy, že zajedeme taxíkem na dobrou večeři do restaurace…

IMG_2673Auto bylo v určenou dobu před domem. Nasedli jsme – sousedka, můj muž a já. Soused nikde. Tázali jsme se sousedky, kde je. Řekla, že to sice neví úplně jistě, ale že je docela pravděpodobné, že ji manžel hledá doma, i když mu důrazně řekla, že už jde. Měla pravdu. Soused přišel a pravil, že nemohl najít svou ženu, protože nepředpokládal, že už odešla, načež si manželé vyměnili několik svižných vět, kdo že koho vlastně brzdí.

Pak si vzpomněl můj muž, že nemá brýle, takže neuvidí na jídelní lístek. Nabízela jsem hlasité předčítání nebo Braillovo písmo, ale on opáčil zcela přesně, co že mu můžu, vystoupil a šel domů hledat brýle. Když se vrátil, pravil soused, že si je docela jistý, že nechal doma peněženku a šel ji hledat… Pak jsme konečně odjeli.

stažený souborV restauraci jsme se moc dobře najedli a navzájem si postěžovali, že naše paměť už tak úplně není jako kdysi, že začínáme zapomínat jména, čísla a vůbec tak nějak průběžně všechno…

Pak jsme zavolali taxíka, aby nás odvezl domů. Na logickou otázku řidiče „KAM PRO VÁS MÁM PŘIJET?“ jsme ovšem nedokázali jednoznačně odpovědět, protože si ani jeden z nás jako na potvoru nedokázal vzpomenout, jak se ta restaurace, ve které sedíme, vlastně jmenuje. Pomohla nám s tím až obsluha.

Samotný odchod už byl hladký: já jsem se vrátila pro šálu a následně si dal zpátečku manžel (rukavice). Jak říkám: byl to moc hezký večer… Ale nechtějte po mně vědět, jak se jmenovala ta restaurace…

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , | 11 komentáře

Velmi retro koncert aneb Hobluuuj, Heleno…

img_6103V sobou večer jsem opustila teplo domova, které sálalo z krbových kamen, a vydala se juchat na koncert Rádia Čas. Teda: dost dobrý retro!

První, koho jsme viděla a slyšela, byl Jan Kalousek. Pamatuju si ho jako černovlasého kluka s dlouhým ohonem. Ale… byl tam nějaký prošedivělý krátkovlasý muž. Vzhledem k tomu, že zrovna zpíval ČAS SLUHŮ, musel to být on…

Následoval Petr Kotvald. Hmmmm… Piruety a jiné taneční kreace minulých časů a prapodivný outfit. Asocioval mi Tomiho Paciho ze seriálu Comeback a jeho píseň „VSÁÁÁÁKNEŠ SE DO MĚ JAKO DÉÉÉÉŠŤ…

Pak přiskotačil Peter Nagy. Tam, kde mají muži jeho věku … ehmmm… vyšší čelo, měl natupírované kudrny. A hrál hity mého dětstvé a mládí jeden za druhým a obézní holohlavý muž vedle mě zázračně ožil, začal tleskat do hudby a skandovat „JSME SVOJI, JSME SVOJI!“ Při závěrečné skladbě se muž nakonec rozparádil natolik, že začal řvát  „HOBLUUUUJ!“ což mi vzhledem k rytmu, a vůbec celkovému charakteru písně MARCEL Z MALÉHO MESTA  přišlo poněkud neadekvátní.

Raději jsme si odskočila na záchod, kde jsem se krátce zastavila před zrcadlem. A tam jsem to uviděla. No jo, no… Změnil se nejen Kalousek,  Nagy a Kotvald… Raději jsem šla zpátky…

img_6104A pak… přišla… Helenka Vondráčková! V červených upnutých kalhotách a rudém topíku, přepasáná černým páskem s kozačkami nad kolena, čímž se celkem přesvědčivě zhmotnila moje noční můra. Musela jsem si dát panáka, což mi ovšem výrazně pomohlo. Dokonce jsme se s kamarádkami přidaly k refrénu „SLADKÉÉ MÁÁMENÍÍ“ a učinily jsme synchronně i ten vlnivý odskok Zdeny Studénkové z filmu S tebou mě baví svět.

A řeknu vám, že nakonec mi (ovšem po třetím panáku) Helenka přišla TAK fajn, že jsem do písničky DLOUHÁÁÁ NOC hlasitě zahulákala jako o život „HOBLUUUJ, HELENO!“

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 6 komentáře

Nechci slevu zadarmo aneb Cesta do Mohelnice…

Blogerína mamina jela na výlet. Do Mohelnice. A podělila se o své zážitky…

Dvě ženy přicházejí k okénku Českých drah…

Lenka: „Dobrý den, chtěli bychom zítra jet do Mohelnice a zpět. Dva dospělí, dvě školní děti a tři děti do pěti let.“

Paní v okénku (snaží se zadat požadavek do počítače): „Kolik že máte těch dětí?!“

cdLenka: „Jedno dvouleté, jedno tříleté, jedno pětileté, jedno osmileté a jedno desetileté.“

Paní v okénku (notnou chvíli zuřivě datluje do klávesnice): „1116 korun. Kartou nebo hotově?“

Lenka (automaticky): „Kartou.“ (vytahuje z peněženky kartu)

(opatrně): „Leni, není to nějak moc?“

pastLenka (otáčí se ke mně): „Kolik říkala? Já jsem ji neposlouchala.“

Já: „1116 korun.“

Lenka (vyděšeně): „Kolik?“

Paní za okénkem (nervózně): „1116 korun.“

Za námi se začíná tvořit slušná fronta………

Lenka: „A nemáte nějakou slevu pro rodiny s více dětmi? Nebo skupinovou slevu? Nebo regionální kartu?“

Paní za okénkem: „Takže tu platbu mám stornovat?“

Lenka: „My bychom jenom chtěli vědět, jestli není nějaká levnější možnost, protože to se nám zdá opravdu moc…“

Paní za okénkem (funí): „Tak já se podívám.“

Za námi už stojí asi 8 lidí….

Paní za okénkem: „Tak s tou slevou by to vyšlo na 1023 korun.“

mohelniceLenka (šeptem): „Dělá si prdel?“

Já: „Já nevím, zeptej se jí.“

Lenka (nevěřícně): „Co to je za slevu???“

Paní za okénkem mlčí…..

Někteří lidé ve frontě začínají významně pokašlávat…..

(k Lence): „Myslím, že nás vyjde levněji jet autem.“

Lenka: „Tak proč by pořád tvrdili, že je to ekologičtější, pohodlnější a levnější?“

Já: „Protože by jinak nikdo těmi zaplivanými, předraženými a věčně zpožděnými vlaky nejezdil?“

Lenka: „Kolik je to kilometrů do Mohelnice?“

Já: „Těžko říct takhle z hlavy, ale víc než 130 to, hádám, nebude. Takže pokud ten tvůj Logan nežere víc než obrněný transportér, bude to autem levnější. Možná i o polovinu.“

Lidé ve frontě už hlasitě nadávají…….

Stela (plačtivě): „Mami, já nechci jet autem, já chci jet vlakem.“

Olivka s Lindou a Patrikem (ječí): „My chceme taky jet vlakem.“

Kryštof (otráveně): „Já už chci jít domů!“

(s povzdechem): „Vydrž, jenom koupíme jízdenky na vlak.“

Kryštof (s úšklebkem): „O tom pochybuju.“

Nějaký pán ve frontě: „Já taky…“

Paní za okénkem (hlasitě): „Tak jak to bude s tou platbou?“

Lenka (ještě hlasitěji do prostoru): „Nevysereme se na celou Mohelnici???“

Onen pán ve frontě: „To by bylo úplně nejlepší…“

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 16 komentáře

Hliník už se dostěhoval aneb Doba aluminiová…

dscf0010Pokud jste přesvědčeni, že se Hliník přestěhoval do Humpolce (kde má pamětní desku s nápisem: Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi vděční spoluobčané), jste vedle! Hliník se totiž přestěhoval … do Ostravy-Poruby.

„Nemáš doma něco hliníkového?“ překvapil mě kdysi v práci můj kolega. „Mám! Ešus, ale ten ti nedám,“ hájila jsem svou hmatatelnou vzpomínku na pionýrské tábory, které hlavní vedoucí říkala ze záhadných důvodů EXŠUS. „Na co hliník?“ divila jsem se.

img_20160422_133623A tak vyšlo najevo, že kolega loudí výrobky z  lehkého kovu na známých a vykupuje je ve sběrnách, protože zakládá MUZEUM HLINÍKU. (Jenom nevím, co na hromadění říká jeho žena…)

Poučil mě, že lidská společnost prošla řadou období, která lze pojmenovat podle nejčastěji používaného materiálu. Vedle doby kamenné, bronzové a železné prošla i dobou hliníkovou. A tu on mapuje …

img_20160422_133638Myslím, že mu navrhnu, aby měl každý exponát cedulku se jménem majitele a historií, což by mohlo muzeum ještě více zatraktivnit. Něco jako: Tuto polévkovou lžíci celá léta nosil na vandry ve své botě Bob, řečený Vydří bobek. Pak se někde dočetl, že výskyt hliníku v krvi může mít souvislost s Alzheimerem, a zakoupil lžíci z nerez oceli. Alzheimera díky včasné eliminaci hliníku nemá, ale s jeho játry, která na vandrech dostávala zabrat, je to podstatně horší

Moc prosím, pokud máte něco z hliníku a nepotřebujete to, dejte mi vědět. Domluvíme se. Heslo: Hliník míří do Poruby…

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , | 4 komentáře

O kuskusu, opunciích, velbloudech a slivovici…

img_5692Dneska jsem se vrátila z Maroka, kde jsem byla se svou rodinou a přáteli. Hodně jsme toho viděli, hodně snědli (škeble, krevety, luštěniny, dušenou i čerstvou zeleninu a kuskus – což je v mém případě vyloženě hazard se zdravím) a hodně vypili (šťávy z granátových jablek, cukrové třtiny se zázvorem, avokáda s mlékem, mátového čaje  a zásob domácí slivovice a brandy v hotelu).

.

img-_5645Smutné je, že asi působím čím dál víc solidněji a usedleji – jak jinak si vysvětlit, že tentokrát mi v Marakeši na tržišti nabízeli hašiš pouze třikrát a trávu jenom jednou (čehož jsem pochopitelně nevyužila).

Také počet velbloudů, za které by mě místní s manželem vybartrovali, od poslední návštěvy rapidně klesl…

.

img_5769Kamarády nesmírně fascinovaly  opuncie a na výletě se vrhli hned k prvnímu lánu, aby ochutnali. Než je průvodce stačil zadržet, měl každý jeden plod v ruce. Až pak pochopili, že opuncie není kaktus nadarmo, a urputně si dlabali z  dlaní ostny až do pozdního večera…

Náš průvodce pak tuto historku vykládal Berberovi, který kousek dál nabízel turistům mátový čaj. Už dlouho jsem neslyšela tak srdečný smích! Myslím, že až  přijedu příště, určitě uslyším: „To vám tady byli jednou Češi, a ti trhali opuncie holýma rukama! To teda byli frajeři…“  

img_5901Musím říct, že na kamaráda nesmírně silně zapůsobila jeho první jízda na velbloudu. Ačkoli je normálně velmi vyrovnaný, zachovává stoický klid a veškeré události komentuje holými větami, po sesednutí z velblouda počal rozhazovat hrsti písku do všech stran, poté zalehl do navlhlé duny a s chrapotem „VODU! VOOODU!“ simuloval žíznivého trosečníka, přičemž zcela ignoroval, že mu prší za krk. Nakonec asi deset minut objímal arganový strom, tykal mu, oslovoval ho „PŘÍRODO“ a sdělil mu množství intimních informací.

img_5755Upřímně – moc jsme si ten týden užili!

Tedy – kromě zpáteční cesty, kdy jsem si vzala před letem pro jistotu diazepam a osudovým přehmatem zaměnila lahvičky minerální vody. V jedné se skrývala domácí slivovice…

Cestu na letiště i samotný let a dopravu domů si tedy nepamatuju, ale jinak to fakt nemělo chybu…

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , , | 4 komentáře

Strašidelný sen aneb Ještě aspoň kousek selátka…

Mám pocit, že poslední dobou se jídlo stalo vědou. Zdravé jídlo… Bez lepku. Bez cukru. Bez laktózy. Bez čehokoli… Atd… A čím dál častěji slyším: „Nesol!“ „Jak můžeš POŘÁD jíst to smažené?“  „Tolik sladkého!“ “ Víš, jak je to nezdravé?“ „Ty FAKT nejíš zeleninu?“ Grrr….

img_20160923_171732V pátek večer jsme měli s přáteli selátko. Ta křupavá kůžička… Ten čerstvý chleba! To pivo! Áááách… Ovšem v noci, to jsem měla hrozný sen:

Vstupuji do obchodu, za pultem obsluhuje nerudná prodavačka. Retro. Pod nosem lehký knír, na hlavě čupřinu v podobě chuchvalcovité trvalé, v níž má nad čelem připíchnutou dvěma sponkami malou bílou kraječku.Na sobě silonový bílý plášť  bez rukávů, na kapsičce modře vyšité logo prodejny: ZDRAVÍ: NÁŠ CÍL! V podpaží má houštinu.

Dostávám se na řadu:

  • „Tak já bych prosila jeden kostkový cukr,“ žádám slušně..
  • „Cukr? Jste upadla? Kde jste žila poslední roky? V buši? Cukr je bílý jed a je od roku 2020 zakázanou potravinou. To nevíte?“ měří si mě podezíravě.
  • „Ehmmm, jistě, promiňte. Tak já bych chtěla jedno máslo!“
  • „Máslo? Tak to mi ukažte  knížku s vaším letošní  krevním rozborem. Chci vidět stránku s hodnotami cholesterolu,“ natahuje ke mně ruku, knír se jí chvěje.
  • „Knížku? Rozbor? Cholesterol? Tak… rohlíky? Normální bílé pečivo? Máte?“ zkouším dál.
  • „To jako takové ty jedovaté věci s lepkem, co se prodávali v minulosti? Vy jste cvok!“ začíná prodavačka ztrácet trpělivost, zpod krepaté ofina ukápne kapička potu.
  • „Ahaaa,  dobře…  Já bych… tedy… už jen… kousek bůčku…“
  • Prodavačka vytřeští oči a zmáčkne červené tlačítko na pultu. Začne ječet nepříjemnou fistulí: „POMÓÓC! Provokatérka! Vyslovila zakázané slovo BŮČEK! Podrývá veřejně naše zdraví! Přitom každý ví, že poslední ilegální hnízdo v garáži, kde se pekl tajně bůček, bylo zničeno a vydezinfikováno před pěti lety! POMÓÓÓC!“
  • IMG_20160923_171743.jpg

Teda řeknu vám, že jsem se probudila úplně propocená. A šla jsem rychle z lednice vytáhnout ty zbytky prasete, sůl a pepř. A ještě laskonku. A všechno jsem to snědla. Pro jistotu.

Totiž, co kdyby… JEDNOU….

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , | 7 komentáře

Není tohle už náhodou turistika? aneb Bych se na to mohla…

img_5546Občas mě  nad pivem ve společnosti přátel popadne při líčení jejich zážitků naprosto zcestný pocit, že turistický výlet může být báječnou záležitostí. A tak – jsem (ve slabé chvilce) kývla, a než jsem se vzpamatovala, rázovala jsem si to lesy a kopci Bílých Karpat. Cesta vedla ukrutně vzhůru, všichni nadšeně šlapali přede mnou v houfu a já – v dostatečné vzdálenosti za nimi – vedla tichý monolog…

.

  • img_5543(Přibližný přepis):
  • Tsss… turistika… že prý… ZDRAVÉ… říkali… kamarádi… to nemůžou být KAMARÁDI, když musím tady… tahle (hek, hek).
  • Ufff… Se potím… To ale … přece…nemůže být zdravé, todleto…
  • Proč…ufff… NAHORU… když pak … zase DOLŮ.. Logiku… to… nemá…
  • Konipas… si tady skáče…( hek) provokuje… kdybych…  křídla… tak bych taky… Kretén jeden… hopsavý…
  • Takhle (hek, hek)  v kavárně… dyť nakonec… čerstvý vzduch tam … taky… (hek, hek, uf) a kafe… cigárko… a já tady jak debil… nahoru…
  • Hele, jiřiny… kvetou… nemám… ráda jiřiny… ty barvy jsou (uf, uf) TAK jásavé a kýčovité… mi to ty kytky dělají naschvál…
  • Prý endorfiny…uf, uf… že prý… nával radosti… Ale KDY?… Už aby… hergot, zasr…. kopec…
  •  No jo, krávy… Se pasou… leží… uf… taky bych… hele… a ten bejk… nesnáším dobytek…
  • Ha! Jsem nahoře… palouček… Salaš…. Jídlóóóó… si k tomu lehnu… uf, uf…

Po krátkém poležení na louce, konzumaci skvělého oštěpku, rohlíku se salámem a několika rakviček, na které jsem si hojně stříkala šlehačku ze spreje (nesli jsem to v batohu, protože mi to přišlo jako adekvátní turistická svačinka) a několika cigárech má nalada prudce stoupla. A řeknu vám: TA PANORAMATA…

Dolů jsem, zaplavena endorfiny zvesela hopsala…

  • img_5547(Přibližný přepis):
  • Dyť nakonec… ta turistika… celkem fajn… takhle se lehce…procházet…
  • Člověk se pěkně zapotí… asi zdravé… to bude… URČITĚ!
  • Jejda, konipásek… to je ale… roztomiloučký ptáček… HOPS!
  • A já bych seděla… v kavárně třeba… tohleto… rozhodně lepší… se pohnout…
  • Jééé… Ty jiřiny jsou krásné… Ty barvy! NÁD-HE-RA… Já prostě MILUJU turistiku!
  • Halóóó! Kamarádi… počkejte na mě… KAM VLASTNĚ PŮJDEME PŘÍŠTĚ???

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 6 komentáře

Já a moje bursitida aneb Super víkend na pohotovosti…

Mám bursitidu. Pokud nevíte co to je, ví to teta Wiki. Já to do soboty taky netušila (mám to v lokti a bolí to jako sviňa). A tak jsem musela v sobotu na pohotovost na punkci a pro antibiotika a v neděli jsem si dala repete. Řeknu vám, chirurgická ambulance o víkendu vůbec není nudná, protože:

cerveny_kriz_cck_red_cross_galerie-980Sestra na chirurgii měla ovázaný prostředníček. Chvíli jsem uvažovala o tom, zda to je součást firemní politiky, aby byli zaměstnanci oddělení na první pohled lehce rozpoznatelní. Pak jsem to ovšem zavrhla, protože signifikantní znaky některých oddělení si raději ani nechci představovat…

Hned u vchodu visel letáček, na němž lékařská komora velkými červenými písmeny důrazně varovala, že „bezpečnost zdravotní péče již nedokáže garantovat“, což mi opravdu psychicky velmi pomohlo…

Úplně nejhůř v celé čekárně vypadal muž kolem padesátky s dámským doprovodem. Zdálo se, že vypustí každou chvíli duši. Bylo mi ho nesmírně líto a byla jsem ráda, když se dostal na řadu. V ordinaci byl krátce. Když vyšel, vypadal ještě hůř. „Tak co?“ ptala se ho vyděšená žena. „Pcheee! Prý mi vůbec, ale VŮBEC nic není! Tsssss…“ zasyčel a vyrazil  s uraženým výrazem  k východu. Ach ti muži…

V křesle seděla vetchá stařenka. Dveře ordinace se otevřely, sestra vykoukla a oznámila nahlas stařenčino jméno, načež zmizela v útrobách ordinace. „Ale když… já… nemůžu vstát a… ani chodit…“ zanaříkala babička. Díky solidaritě vedle sedících pacientů se však do ordinace nakonec dostala, což mě nesmírně potěšilo…

IMG-20130727-00038Na lehátku, zaparkovaném v rohu čekárny, se začal vrtět muž ve špinavých montérkách, o kterém jsem si myslela, že je v bezvědomí a že je divné, že to nikoho nevzrušuje.

„Sestříííí, ta noha fakt bolííííí. A bude mi doktorka brát krev?“ zahulákal bez výstrahy na procházející sestru. „To víš, že jo, Franto. Bolet to bude. A krev ti vezme. Jako vždycky…“ konstatovala sestřička. „Kur…, to je furt dokola,“ prohlásil znechuceně Franta. „Dyť  sem ani nebyl moc ožralej. Jenom tak …malinko pod vlivem, přece…“

Pak ještě přivezli chrčícího mladíka s voskově bledým obličejem a policejním doprovodem, který byl k pojízdnému lůžku připoután klepety.

A byla jsem byla na řadě. Škoda…

No nic. Už se těším na zítřejší převaz…

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , , | 4 komentáře