Co se dá dělat aneb Na naše zdraví…

Milý deníčku (kamarádi, čtenáři, návštěvníci)!

Dnes je mi padesát.

Tak… čekala jsem to, ale ne tak brzy…

IMG_6565Včera jsem vůbec nechtěla usnout.

Kapku nelogicky jsem propadla nutkavému pocitu, že usnu jako devětačtyřicítka v plné síle a ráno se probudím s šátkem na hlavě, zubní protézou a ukrutnou bolestí kloubů, načež se za stálého hekání odšourám do kuchyně, kde si vezmu hrst léků a nadrobím si vánočku do melty…

.

Upřímně… zatím furt dobrý…

staré foto

IMG_3765

 

 

 

 

 

 

 

PS: Najdi padesát rozdílů. Teda, kecám – čtyřicet pět.Na té první fotce slavím páté narozeniny…

.

.

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , | 24 komentáře

Šunka, šunka aneb Musím na sobě více pracovat…

bez názvuAbsolvovala jsem školení. Interaktivní. Což nesnáším. Podle mého konzervativního názoru by měl mít na školení každý pracující člověk právo se v klidu vyspat. Jo – a taky už to nebylo školení, ani seminář, ale rovnou workshop. A my jsme nebyli účastníci, ale stakeholdeři, nemluvili jsme, ale komunikovali případně si vysílali „mesidž“…

Upřímně – podělala jsem hned první úkol, ale domnívám se, že to nebyla až tak úplně moje vina. Měli jsme seřadit značky automobilů v poměru image/cena. Tak… já poznám Mercedes a Trabanta. Trabant tam nebyl…

A pak tu byla taková ta klasická asociační hra, při níž se ukázalo, že je moje myšlení úplně mimo…

  • Školitel (radostně): „Tak, co vás jako první napadne, když uvidíte tuto značku?“ (za ním slide s ikonou Apple).
  • (přesvědčivě): „Asociál!“
  • Školitel (poněkud méně optimisticky): „Co to? Hmmm… A to… jako… proč?“
  • (sdílně): „No, vybavil se mi Jobs, který byl sice génius a inovárot, ale zároveň… to jeho lidsky podivné chování…v… ehm… sociálních interakcích…“
  • Školitel (trpělivě): „No dobře. Pojďme dál… Co toto?“ (slide se značkou Coca-Coly).
  • (rozpačitě): „Cukr, cukr! Hodně cukru!!!“
  • Školitel (rychle): „A to je dobře nebo špatně?
  • (rezolutně): „Rozhodně dobře! Rychlá energie!“
  • Školitel (znaveně): Ehmmm? A co tohle?“ (pivo Radegast).
  • Já: (spontánně): „Pustevny!“
  • Školitel (nechápavě): „Co… Jak?“
  • (důležitě): „Na Pustevnách je přece socha boha Radegasta, slovanského pohanského boha slunce, hojnosti a úrody…“
  • Školitel: dlouhý povzdech…

c7f8f4d661ea6487e15e12a76de3bdeeUpřímně… moc mi to nešlo… Navíc se mi neustále dokola vybavovala scéna z filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, kdy George Camela „asociačně“ vyšetřuje psychiatr:

  • Psychiatr: „Kukuřice!“
  • Camel: „Hranostaj!“
  • Psychiatr: „Zajímavé…(píše si)  V mládí kolika, později pohlavně zneužit řádovou sestrou v okolí lesní studánky! Pobřišnice?“
  • Camel: „Šunka, šunka…“
  • .

No nic. Musím se smířit s tím, že jsem stará a zabedněná a budu s touto informací pracovat. Příště se  na workshop pořádně připravím, abych byla vzorný stakeholder a mohla vyslat mesidž. A  při asociační hře se zdržím vykřikování ŠUNKA, ŠUNKA a podobně. I když… úplně to slíbit to nemůžu…

.
Fotka: FDb. cz

Rubriky: JEN TAK | 6 komentáře

Přírodní dovolená aneb Muselo mi definitivně hrábnout…

IMG_9475Někdy loni v prosinci jsme s přáteli plánovali dovolenou. Padaly různé návrhy. Nakonec nás nadchly fotky kamarádky, která byla na Ukrajině na koních. Takže jedeme. V květnu. Včera jsme měli  schůzku. U plánu prvních dnů jsem byla ještě v pohodě. Autoturistika, památky, zajímavá místa. Super! No… a pak… to přišlo…

.

Pátek večer, hospoda. Všichni si objednávají pivo.

  • img_9251Já: „Nebudu pít alkohol. Dám si pouze kofolu. Tři deci. Děkuji.“
  • Organizátorka: „Takže:  první dva dny už jsou jasné,  třetí den nás čeká celodenní túra.“
  • (zaraženě): „Celo… túr… aha… A sakra!“
  • Organizátorka (soucitně): „Máš nějaký zdravotní problém?“
  • Já: „Ale ne! Jsem děsně líná. Nesnáším túry!“ Organizátorka: „Aha… No, pak přespíme v penzionu a ráno vyjedeme do hor na farmu.“
  • (zadumaně): „Na farmu? Hmm… Jenom… jsem se chtěla zeptat: jak je to na té… ehm… farmě … se záchodem?“
  • Organizátorka: „No… je tam přece kadibudka…“
  • Já (vyděšeně): Kadi…pfff…. no nic, budu chodit do lesa…(tiše si šeptám): „Doprdelepráce…Kur…“
  • Organizátorka (suše): „Tam není les…“
  • img_9467Já (se vzrůstající hysterií v hlase): „Jo TAKHLE!… A elektřina? Voda?“
  • Organizátorka:Elektřina tam není… A voda… No… Je tam taková trubka, z ní trochu kape, oni to tam celý den sbírají do džberu a v večer se v tom opláchneme.“
  • (se skřehotavým smíchem): „Všichni?  Opláchneme?“ (K servírce): „Víte co, já  to přehodnotila, dám si přece jenom rum…“ (opět šeptem sama  k sobě): „Jsem musela upadnout, když jsem s tím souhlasila. Nechám se vyšetřit… Hlavu…“  
  • Organizátorka: „Doufám, že vám nevadí mastná jídla. Tam se vždycky něco uvaří v kotli nad ohněm.“
  • Já (zoufale): „A kafe? Co kafe?“
  • Organizátorka: „Tak… teoreticky… až se uvaří jídlo, můžeš si v tom kotli uvařit i vodu na kafe. Asi.“
  • (debilně): „He?“
  • Organizátorka: „No a na spaní jsou tam takové… pryčny a na nich  matrace.“
  • img_9466Já: (křečovitě): „Chachá! A lékař? Co lékař?“
  • Organizátorka: „Tak to je úplně v pohodě. Jeden z průvodců je veterinář. Když jsme měli posledně střevní problémy, kápnul nám do vody jód a ten jsme museli zapít vodkou s pepřem.“
  • (nepříčetně): „JÓD? VOD? COŽE???“ (K servírce, stručně): „RUM!“
  • Organizátorka: „No a pak nás čekají tři dny na koních!“
  • Já: „Super! Na koni jsem už jela. V pražské zoo.  Na poníkovi. Bylo mi pět! Sakra! Nemůžu mít … třeba osla?“
  • Organizátorka: „Nemůžeš! Osel tam není! Budeš mít koně.“
  • Já: (mezitím jsem si vygooglila koňské parazity): „Takže: kromě tetanu můžeme chytit vši, všenky, opar lysavý a svrab. Bezva! To zní skvěle! Dejte mi ještě rum! A co budeme těch šest hodin denně na koni dělat?“
  • Organizátorka: „Jak CO? Prostě pojedeme. Příroda, výhledy, klid, čistá hlava…“
  • img_9591Já:Heh? No co už… Může se na koni kouřit?“ (manžel mě kope pod stolem.)
  • Organizátorka: „Co to?“
  • Já: „Ale nic!“ (Zapíjím třetí rum manželovým pivem, začínám se uvolňovat). „Ssse tak těšíííím. Lessssy, koně, romantika. Hvězdy… Budu (škyt) v sssouladu ssss přííírodou. Uáááá! (škyt!) Nebudu se mýýýýt, a kadibudkááááá!!! Kafe je ssstejně nezdrrravé… (škyt) Sse pročistíííímmm… Svrab lysavýýýýý… Uáááááááá…“
  • Manžel (lakonicky): „Platím!“
  • Organizátorka: „Tak, doufám, že vám je všechno jasné. Podrobnosti vám pošlu mailem. Další věci si upřesníme tady za čtrnáct dní…“
  • (velmi nahlas): „Jazněěěě! Budete šššuměěět, jak  budu cvááálat…“
  • Manžel (s povzdechem): „DOBROU!“ Ke mně: (rezolutně): „Jdeme!“
  • Já: „Nikááámmm! Ssssem děsně přírodnííí ženááá! Dejte  mi ruuuuummmm!“

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , | 9 komentáře

Fiktivní dopis redaktorovi aneb Nebohá robátka…

Začátkem týdne jsem si v jistém periodiku přečetla jeden článek, který mě vytočil jako klíště. Tento dopis tedy berte s rezervou (poslat ho – pochopitelně – nehodlám). Ale ulevit si musím…

les-20131005-00042Vážený pane redaktore!

Dovolte, abych vyslovila své vřelé díky, že jste měl odvahu ve své investigativní reportáži zveřejnit bez obalu ohavná zvěrstva, která se dětem dějí v jedné lesní školce! Už jen to, že tam děti žijí v souladu s přírodou (NO FUJ!), je skutečně trestuhodné!

Musím říci, že jako matka jsem byla upřímně pobouřena tím, co jste popsal v reportáži. Chce se mi (spolu s Vámi) téměř plakat nad tím, že ty nebohé děti jsou nuceny vykonávat svou potřebu v… KA-DI-BUD-CE!!!  Taková zvrhlost! Jsem vděčná, že jste nezabíhal do větších podrobností, neboť kdybych se třeba dozvěděla, že snad nemají k dispozici ani velký zásobník s antibakteriálním gelem na ruce, to už by to se mnou fakt praštilo!

oheňLíčíte však i řadu dalších hrůz, jako procházku do knihovny ve smogu, nebo šokující skutečnost, že bezbranní caparti pobývají se svými vedoucími v jakési jurtě kde (ó hrůzo) topí normálně v KAMNECH, která NEJSOU zabezpečena, takže se k nim děti mohou PŘIBLÍŽIT!  Chcete snad říct, že se ta malá stvořeníčka skutečně mohou POPÁLIT? Konstatujete, že dětem v této školce jde skutečně o život, což ostatně potvrzuje i vaše fotografie promočených dětských svršků, které visí PŘÍMO na šňůře nad KAMNY, odkud mohou (jak jste správně poznamenal) kdykoli sklouznout a zapříčinit požár!

Velmi Vám děkuji, že jste mi otevřel oči!

Teď už vím, že jsme byli hroznými rodiči. S dcerou jsme chodili do přírody, kde nás každou chvíli mohlo zákeřně napadnout klíště, jelen, vzteklá liška nebo jiná žoužel.Sedávali jsme u nebezpečných táboráků a nad kamny jsme oblečení sušili mnohokrát. Dokonce jsme dceru naučili sekat dříví, rozdělat oheň a uvařit čaj z NEUMYTÉHO jahodového a borůvkového listí! Snad jen pouhou hříčkou osudu z ní – navzdory těmto rizikům – vyrostla zdravá žena.

Vážený pane redaktore! Ještě jednou Vám děkuji za Váš hodnotný žurnalistický přínos. A nic si nedělejte z těch hnusných komentářů pod článkem, že jste debil.

Pulitzer Vás určitě nemine!

S pozdravem: vděčná JÁ…

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , | 14 komentáře

Aker fassi, ďáblův dráp, chinin a fixatér na rty aneb Nekonečná honba za krásou…

img_6367Jako většina ženských nejsem schopna natrvalo zakotvit u určitých kosmetických přípravků (s výjimkou modré Indulony) a zůstat jim věrná.

A tak kupuju další a další. Co kdybych našla NĚCO, co mi vrátí mládí (dobře, tak aspoň ehmm… zakonzervuje současný stav).

.

img_6366Z  Maroka jsem si přivezla mýdlo s aker fassi. Jde o pastu z černých oliv, ve které je namíchán prášek ze sušených okvětních lístků vlčích máků.

Mohla bych se dlouze rozepsat, co to má dělat a proč, ale asi postačí, když řeknu, že je to jednoduše úžasná věc a že je pleť po nanesení lehce pěnící červené pasty, kterou smyjete vodou, prostě… úžasná.

.

img_6365V honbě za rtěnkou, která by držela tak, abych nenechávala rudé otisky na kávových hrncích (a taky …ehmmm… na filtrech vajglů v popelníku), jsem zakoupila fixatér Lipcote, po kterém měla být má rtěnka neslíbatelná a odolná vůči otěru. Navíc prý přípravek doporučují nejlepší vizážisté a celebrity na celém světě. Tak… asi i vizážisti a celebrity mají své dny…

Fixatér vypadá jako lak na nehty a taky tak páchne a po zaschnutí vytvoří na rtech do několika minut žmolky, které se nechutně drolí. Stopu na šálcích (a vajglech) tak zanechávám dál. Rudou a žmolkovitou.

img_6360Kneipp mi zaslal sadu olejů do koupele, díky nimž jsem se botanicky vzdělala. I když mám dojem, že jsme biologicky dost cáklá rodina, o existenci rostliny, které se říká ďábelský dráp (Harpagofyt ležatý) jsem dosud neměla tušení. Pochází to z Afriky a je to na klouby. Olej je červený. Tak jsem si ho nalila do vany. Vůně mi trochu evokovala ordinaci zubaře a já si rudou ďábelskou koupel užila s myšlenkami na Čachtickou paní, která mi ostatně byla vždycky sympatická…

img_6361A – ano… I já jsme propadla  už odeznívající vlně chininového šamponu a vody na vlasy Milva, po kterých mají vlasy růst jako divé (vybavil se mi nápoj mého dětství CHITO – nevhodný pro děti a těhotné ženy.) Růst vlasů po chininu neumím objektivně změřit, ale kolem vlasové hranice mi narostlo takové to jemné chmýří, které jsem tam měla kdysi. Nooo… může to být jenom sugesce…

.

Pokud jde o kosmetiku, budu určitě hledat a zkoušet dál. Nicméně nedávno nám v koupelně odešla jedna žárovka. A pohled do zrcadla v tom milosrdném šeru na chvíli nahradil všechny zázračné kosmetické přípravky …

 

 

 

 

Rubriky: KOSMETIKA | Štítky: , , , , , , , , , | 5 komentáře

Neřeš a nepřepínej aneb Tvrdý boj o TV ovladač…

imagesPatřím k lidem, kteří neznají televizní reklamy. A to díky svému manželovi. Jakmile na obrazovce blikne reklama, zuřivě se chopí ovladače a přepíná tak dlouho, dokud nenarazí na kanál, kde právě reklamy nejsou. Donedávna mě to ještě dohánělo k zuřivosti…

Chápejte – máte rozkoukaný film. Manžel vám to u reklam přepne. Najde něco, co ho zaujme. A pak na to čučí tak dlouho, až zmeškáte podstatný kus toho, na co jste se chtěli dívat. Navíc se mi ty útržky různých filmů nakonec slijí v jeden, takže se přestávám v ději orientovat.

12055848-tv-barevny-testovaci-vzor-%e2%80%8b%e2%80%8btestovaci-karta-pro-pal-a-ntscA tak jsem mírným, leč důrazným hlasem pronesla sofistikovaný monolog, ve kterém jsem zcela potlačila svou pasivní agresivitu a vysvětlila manželovi, že toho má OKAMŽITĚ nechat. „Jak myslíš,“ řekl pouze a dodal: „Já  tě varoval…“ a v momentě reklamního bloku nechal ovladač na pokoji.

Nejdřív měla nějaká žena problémy se dásněmi a plivla do umyvadla směs zubní pasty a krve. No fujtajksl! Následovaly bujné a nežádoucí střevní pochody a jejich možná eliminace pomocí kapsle. Na večer taky dost dobrý! Pak tam různě pobíhal Kohák s kozou, které říkal důvěrně Vlasto, a asi to mělo být vtipné. U medvěda, který si drbal konečník už mi přestaly chutnat slané mandle a naprosto mě dorazila tupka, jejíž největší životní problém spočíval ve špatné komunikaci s vlastní vaginou.

Beze slov jsme předala ovladač zpět manželovi a on radostně přepnul jinam, kde se zasekl na delší dobu. Díky tomu sice nevím, proč ten psychopat vlastně vraždil, ale je mi to fuk. Furt lepší, než medvěd s hemoroidy…

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , | 10 komentáře

Je něco horšího než procházka. Procházka v zimě…

img_6304Pokud mě můj muž chce dostat někam do přírody a přimět k pohybu, předkládá mi své plány rafinovaně v pátek v hospodě kolem desáté večerní, kdy mi vše přijde jako úžasný nápad.

„Ždárské vrchy, říkáš? V zimě? Ale to bude BÁ-JEČ-NÉ!“ vypustila jsem z úst někdy v listopadu. „No tak, JISTĚ, že MU-SÍ-ME navštívit nejvyšší vrchol Devět skal! Dovedeš si představit to ticho? Ten vzduch? Ten zvláštní lom světla, když bude sníh?“ blábolila jsem tehdy.

A tak jsme v lednu jeli…

 

img_1588Nesnáším pohyb a nesnáším zimu. Ale, jak jistě chápete, nedalo se už nic dělat…  Autem jsme tedy dojeli do hlubokého lesa.

Půl metru sněhu. Šero. „Sakra, zapomněl jsem lopatu,“ zamumlal tiše manžel, což mě vyděsilo. Zpanikařila jsem. „Přece mě nechce zakopat zrovna ve Žďárských vrších,“ pomyslela  jsem si. „Vždyť to nemá logiku…“

„Jak je to daleko?“ zašeptala jsem vyděšeně.

„Buď v klidu. Pět kilometrů tam a zpět. I při své průměrné inteligenci vím, že delší pochod s tebou bych nepřežil,“ odpověděl a já chvíli dělala uraženou, i když jsem věděla, že má absolutní pravdu. „A zachovej klid!“ zavelel autoritativně. „Tobě se to prostě BUDE líbit!“ 

img_1584Snažila jsem se, aby se mi to líbilo. Brodila jsem se sněhem. Potila jsem se. A stálo to za to. Vrchol Devět skal je skutečně velmi krásný…

Cestou zpátky mě roztřásla zima. Nepomohl ani rum a teplá vana, a tak jsem se příští den uvelebila v hotelové posteli s rýmečkou a knihou, zatímco můj muž plný adrenalinu nadšeně běžkoval po místních pláních. Spokojeně jsem dospěla k názoru, že TOHLE je skutečně perfektní dovolená…

Pokud máte sportovního ducha, procházku na Devět skal vřele doporučuji. Jestli  jste ovšem líný kavárenský povaleč jako já, bude vám stačit následující fotka. A vychutnejte si ji pořádně! Stála mě fakt hodně sil…

.

img_1581

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 8 komentáře

Užijte si to aneb Nezdravé a veselé…

IMG_305.6Milý Ježíšku!

Dnes jsem se v denním tisku dočetla, že prý je naprosto trestuhodné proležet Vánoce u televize a přežírat se. Nutriční terapeutka  radí, že  bychom měli jíst cukroví zdravé, kapra  místo smažení zapéct a majonézu v salátu nahradit jogurtem.

Tak to ani omylem…

IMG_2750Nicméně existuje jediná věc ve které se zmíněnou nutriční terapeutkou souhlasím. Tvrdí, že prý urputné snahy o hubnutí v novém roce nejsou pro náš organizmus dobré. Tělo v zimním období přirozeně shromažďuje tuk a snaha o rychlé shazování nadbytečných kil je proti přírodě… Svatá pravda!

Takže Vám všem přeju krásné Vánoce!

A udělejte si je… prostě hezké podle svého gusta!

( Já budu děsně nezdravě ležet, dívat se na pohádky, až mi princové polezou krkem, a přežírat se… Myslím, že to bude naprostá nádhera!)

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , | 7 komentáře

Kde to vlastně jsme aneb Jen se vrátím pro brýle…

Včera jsme si udělali hezký večer. Domluvili jsme se totiž se sousedy, že zajedeme taxíkem na dobrou večeři do restaurace…

IMG_2673Auto bylo v určenou dobu před domem. Nasedli jsme – sousedka, můj muž a já. Soused nikde. Tázali jsme se sousedky, kde je. Řekla, že to sice neví úplně jistě, ale že je docela pravděpodobné, že ji manžel hledá doma, i když mu důrazně řekla, že už jde. Měla pravdu. Soused přišel a pravil, že nemohl najít svou ženu, protože nepředpokládal, že už odešla, načež si manželé vyměnili několik svižných vět, kdo že koho vlastně brzdí.

Pak si vzpomněl můj muž, že nemá brýle, takže neuvidí na jídelní lístek. Nabízela jsem hlasité předčítání nebo Braillovo písmo, ale on opáčil zcela přesně, co že mu můžu, vystoupil a šel domů hledat brýle. Když se vrátil, pravil soused, že si je docela jistý, že nechal doma peněženku a šel ji hledat… Pak jsme konečně odjeli.

stažený souborV restauraci jsme se moc dobře najedli a navzájem si postěžovali, že naše paměť už tak úplně není jako kdysi, že začínáme zapomínat jména, čísla a vůbec tak nějak průběžně všechno…

Pak jsme zavolali taxíka, aby nás odvezl domů. Na logickou otázku řidiče „KAM PRO VÁS MÁM PŘIJET?“ jsme ovšem nedokázali jednoznačně odpovědět, protože si ani jeden z nás jako na potvoru nedokázal vzpomenout, jak se ta restaurace, ve které sedíme, vlastně jmenuje. Pomohla nám s tím až obsluha.

Samotný odchod už byl hladký: já jsem se vrátila pro šálu a následně si dal zpátečku manžel (rukavice). Jak říkám: byl to moc hezký večer… Ale nechtějte po mně vědět, jak se jmenovala ta restaurace…

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , | 11 komentáře

Velmi retro koncert aneb Hobluuuj, Heleno…

img_6103V sobou večer jsem opustila teplo domova, které sálalo z krbových kamen, a vydala se juchat na koncert Rádia Čas. Teda: dost dobrý retro!

První, koho jsme viděla a slyšela, byl Jan Kalousek. Pamatuju si ho jako černovlasého kluka s dlouhým ohonem. Ale… byl tam nějaký prošedivělý krátkovlasý muž. Vzhledem k tomu, že zrovna zpíval ČAS SLUHŮ, musel to být on…

Následoval Petr Kotvald. Hmmmm… Piruety a jiné taneční kreace minulých časů a prapodivný outfit. Asocioval mi Tomiho Paciho ze seriálu Comeback a jeho píseň „VSÁÁÁÁKNEŠ SE DO MĚ JAKO DÉÉÉÉŠŤ…

Pak přiskotačil Peter Nagy. Tam, kde mají muži jeho věku … ehmmm… vyšší čelo, měl natupírované kudrny. A hrál hity mého dětstvé a mládí jeden za druhým a obézní holohlavý muž vedle mě zázračně ožil, začal tleskat do hudby a skandovat „JSME SVOJI, JSME SVOJI!“ Při závěrečné skladbě se muž nakonec rozparádil natolik, že začal řvát  „HOBLUUUUJ!“ což mi vzhledem k rytmu, a vůbec celkovému charakteru písně MARCEL Z MALÉHO MESTA  přišlo poněkud neadekvátní.

Raději jsme si odskočila na záchod, kde jsem se krátce zastavila před zrcadlem. A tam jsem to uviděla. No jo, no… Změnil se nejen Kalousek,  Nagy a Kotvald… Raději jsem šla zpátky…

img_6104A pak… přišla… Helenka Vondráčková! V červených upnutých kalhotách a rudém topíku, přepasáná černým páskem s kozačkami nad kolena, čímž se celkem přesvědčivě zhmotnila moje noční můra. Musela jsem si dát panáka, což mi ovšem výrazně pomohlo. Dokonce jsme se s kamarádkami přidaly k refrénu „SLADKÉÉ MÁÁMENÍÍ“ a učinily jsme synchronně i ten vlnivý odskok Zdeny Studénkové z filmu S tebou mě baví svět.

A řeknu vám, že nakonec mi (ovšem po třetím panáku) Helenka přišla TAK fajn, že jsem do písničky DLOUHÁÁÁ NOC hlasitě zahulákala jako o život „HOBLUUUJ, HELENO!“

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 6 komentáře