O minulých životech aneb Jak jsem byla písařem v Granadě…

IMG_8039Kdysi dávno jsem narazila na webové stránky, nabízející tajemno ve všech možných podobách. Kromě věštění, co vás čeká a nemine, nabízely také pohled do minulých životů.

Byla by to bývala zábava, kdyby vám pak ovšem minulost vašich blízkých nevrtala hlavou. Protože… co když je to FAKT? 🙂

Pokud jde o mě, podle numerologického výpočtu jsem se narodila v roce 1035 a byla jsem písařem v Granadě. Tak… klidně, to by dávalo smysl. K psaní jsem vždycky měla kladný vztah a španělské klima je mi (zejména v zimě) daleko sympatičtější než to naše. I moje dcera, narozená minule roku 1027, z toho vyšla dost dobře. Byla bylinkářkou v Portugalsku, což by odpovídalo. Teplo má velmi ráda a bylinkami se podrobně zabývá i dnes…

IMG_8044Horší už to ale bylo s mým nadřízeným. Podle propočtů totiž žil v minulém životě na Tahiti jako břišní tanečnice.

No, a pak s ním  jednejte o vážných tématech, když vám vaše fantazie pokaždé zlomyslně nabídne obraz, jak se šéf koordinovaně vlní v rytmu, třpytí se, chřestí, špulí pusu a na hrudi se mu natřásá květinový věnec… To je pak veškerá autorita v pr… v háji!

Pomyslný souboj v originalitě minulých životů však jednoznačně vyhrál můj muž. Tipovala jsem, že byl v minulosti vědcem, vojevůdcem, astronautem nebo tak něčím. Ach, jak hluboce jsem se mýlila! Od té doby ho občas zamyšleně pozoruji a tak úplně nevím, co si o jeho podivné minulosti myslet… Koho já jsem si to vlastně vzala!?

Můj muž byl totiž … švýcarskou prostitutkou. 🙂

 

 

Reklamy
Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | Napsat komentář

Mumie se vrací aneb Jak na mě intenzivně dýchala historie…

IMG_7841Chrámový komplex Karnak v Luxoru byl až do minulého týdne místem, o kterém jsem pouze četla nebo o něm viděla různé dokumenty.

A řeknu vám, že naživo mě ohromil tak, že jsem nebyla zhruba deset minut schopná ze sebe vypravit ani slovo. Což můj muž nadšeně uvítal.

.

IMG_7850Náš místí  „památkový“ průvodce hovořil polsky (čemuž bych bývala byla téměř rozuměla, kdyby neměl arabský přízvuk), takže jsem většinou v jeho sděleních tápala.

Nicméně v chrámovém městě, budovaném od roku 2000 do roku 30 př. n. l., úplně postačí ticho…

.

.

IMG_7905Také jsem si (jako správný masový turista), na pokyn průvodce sedmkrát obešla sloup s hrdobcem – pardon – skarabeem. Prý mi to přinese štěstí a zdraví – nebo tak něco.

Nevím to úplně přesně (viz polština s arabským přízvukem), ale aspoň jsem se zrychleně pohnula, protože pomalé kroužení v davu návštěvníků mi šlo děsně na nervy…

.

IMG_7877Karnak je místo, kde se udiveně dotýkáte prastarých památek, vytřeštěně hledíte na monumentální zdi s hyeroglyfy a netušíte, co je tam napsáno.

Vaše fantazie vám zatím nabízí vše, co jste kdy četli a viděli o Egyptě (od Egypťana Sinuheta, přes Hercula Poirota, který se plaví na lodi Karnak vstříc smrti na Nilu, až po film Mumie se vrací).

.

IMG_7917Ano, Karnak vám může vzít dech. I vás zbavit některých komplexů. Pokud máte problémy s ehmmm… rostoucím věkem, uklidní vás, že existuje něco, co je evidentně o hodně, HODNĚ starší, než VY.  A trpíte-li komplexem, že máte velkou nohu,  stačí srovnat v reálu své chodidlo s torzem nohou starodávných… No… a máte po problému…

.

.

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , | 5 komentářů

Jak jsem tábořila na Sahaře aneb Nech toho, ty velbloude…

IMG_7529Dneska ráno u nás sněžilo… Tak jsem se aspoň opticky zahřála nad fotkami z Maroka, odkud jsme se vrátili před měsícem.

„Chtěl bych vidět Saharu,“ prohlásil někdy v létě můj muž. „A mohli bychom v poušti rovnou přespat ve stanu! Dovedeš si to představit?“ otázal se sugestivně.

„Hmmm… tak nakonec… proč ne?“ řekla jsem já, jakožto poslušná a submisivní manželka. „Je to… opravdu výborný nápad. TOHLE jsem odjakživa chtěla zažít…“ A tak jsme jeli

IMG_6512Na okraji Sahary, kousek od města Merzouga a zhruba 50 kilometrů od alžírských hranic, se nás ujali dva Berbeři, kteří přivedli velbloudy. „Super!“ hlesla jsem. „VŽDYCKY jsem toužila ujet něco přes pět kilometrů na velbloudovi…“

Pak jsme se na hřbetech velbloudů kolébali pouští. Nesmírná krása! Nicméně mám pocit, že po delším putování, kdy zíráte neustále na písek, písek a zase jenom písek, by vám z toho taky mohlo solidně hrábnout…

IMG_6526Mimochodem – na velbloudovi se dá za jízdy v pohodě kouřit i popíjet slivovice z domácích zdrojů, což mě značně uklidnilo. Kapku mě znervózňoval pouze manželův (od pohledu zlomyslný) velbloud, který jel těsně za mnou. Neustále prděl, krkal, naštvaně mrmlal, cenil zažloutlý chrup a silně jsem ho podezřívala, že mě chce kousnout do zadku… Cha! Nepovedlo se mu to…

IMG_6333Velbloudi nás asi za hodinu a půl (ale kdo by se v poušti zabýval něčím tak malicherným, jako je čas) dovezli k deseti velkým stanům, které byly tlustě vystlané koberci a kluci berberští prostřeli venkovní stůl, na který nanosili spoustu jídla, načež si s námi lokli  slivovice.

Tak nevím, jak to s tím alkoholem mají…

A řeknu vám, že:

  • Těžko říct, jak je to na okraji Sahary s hady, štíry a jinými potvorami, protože jsme nic takového neviděli a navíc se Berbeři brouzdali bezstarostně pískem celou dobu bosí. Ostatně – my později taky…
  • Domnívala jsem se, že by v noci měla být v poušti zima, takže jsem táhla spoustu termoprádla. Průvodci nám ovšem poradili, že kdyby nám bylo v noci ve stanu horko, můžeme spát venku. Jojo! Bylo kolem 17 stupňů (termoprádlo jsem využila jako polštář…)
  • Tolik jasných hvězd jako tehdy, když jsem ležela za zvuku bubnů na Sahaře u ohně na koberci, jsem ještě nikdy neviděla (včetně Velkého vozu nastojato…)
  • Svítání, které jsme prožili na nejvyšší duně, kam jsme dorazili na velbloudech, kdy se tuny písku zabarvují sluncem do sytě oranžovo-zlata, se prostě nedá dost dobře popsat ani nafotit…
  • Pokyn „Simtě, tady máš foťák, a vyfoť mě tam …  no přece tam, jak je ten písek…“ mi přijde na Sahaře fakt dost dobrý…

A ano! Předtím jsem to jenom nevěděla…

TOHLE jsem totiž fakt odjakživa chtěla zažít…

IMG_6390

Fotky: velké díky Verunce!

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , , , , , , , | 2 komentáře

Blogerína mamina pokračuje ve výchově…

Blogerína- mamina hledá správné sportovní vyžití pro svou dceru. Podle toho, co mi poslala, se jí to evidentně zatím moc nedaří…

Po návštěvě vcelku pěkně zorganizované ostravské náborové akce pro děti Sporťáček jsem se opatrně zeptala dcery, jestli by nechtěla chodit do nějakého sportovního kroužku. „Já nemám ráda chlapy,“ odvětila.

Po průzkumu „terénu“ jsem zjistila, že je to vcelku limitující překážka. Většinu tréninků skutečně vedou osoby mužského pohlaví. Jediný sport, z nějž nečpí testosteron, je gymnastika. Rozhodla jsem se, že za podívaní nic nedáme a zkusíme se tam mrknout. Přišly jsme tedy před tělocvičnu místního gymnastického oddílu, který provozuje „gymnastickou školku“, tedy cvičení pro kluky i holky od 3 do 6 let.

Na dvorku už stála nějaká maminka s holčičkou, která jí ujídala z tašky koláč. „Nejez to, slyšíš, proč musíš pořád jíst!,“ zavyla vystresovaná žena. Při pohledu na dívenku, jejíž tělesná konstituce připomínala hajzlového pavouka, jsem si pomyslela, že by její dcerka měla jíst podstatně víc.

První poznatek –  gymnastky nesmí pozřít nic, co vrhá stín

„Opraš si pusu od drobků, nebo Tě zase seřve,“ dodala ona matka. Začalo mě zajímat, kdo je ta tajemná osoba, která budí v rodičích i dětech nefalšovanou hrůzu.

Mezi tím přišla další maminka s další holčičkou: „Stůj rovně, nehrb se, nekulhej!!!,“ zavelela.

Druhý poznatek – správné držení těla je alfou a omegou gymnastiky

Třetí maminka s dcerkou povýšeně přejela pohledem všechny ostatní a nahlas pronesla: „Do měsíce všichni slabí odpadnou!“  

Třetí poznatek – bez vůle a vytrvalosti v gymnastice nikdy neuspějete

Pak se otevřely dveře do tělocvičny a tam stála ONA. Důchodkyně s brutální nadváhou a pohledem mafiánského bosse (v tom úleku jsem si nevšimla, jestli drží v ruce rákosku či nikoliv). Sjela pohledem své svěřenkyně a diktovala jim bez jediného úsměvu, pozdravu či přátelského optání, jak bylo o prázdninách: „VYČŮRAT!!!“

Čtvrtý poznatek – disciplína a prázdný močový měchýř je na prvním místě

V tu chvíli jsem instinktivně zvedla dceru a sevřela ji v náručí. Hlavou mi znělo RUN, FOREST, RUN. Dala jsem se na zbabělý úprk, zastavila jsem se až za rohem, kde jsem zhluboka rozdýchávala nikoliv běh, ale mé první setkání s gymnastikou.

Tak nevím, zřejmě budeme muset zapracovat na tom vztahu k mužům. Takový box nebo wrestling bude proti gymnastice úplná selanka… 🙂

.

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , | 5 komentářů

Pusť to ještě jednou aneb Úplně černobílé mimino…

IMG_6925Podařilo se mi získat pro mě velkou vzácnost: černobílý záznam, který točili mí rodiče. Film útržkovitě mapuje můj život od narození zhruba do tří let a matně si pamatuju, že jsme si ho v mém dětství promítali na bílé dveře pokoje. A teď jsem si to konečně nechala přehrát na cédéčko…

S velkou pompou jsme poprosila svého muže, aby vzácnou premiéru sdílel se mnou, na což kývnul a usadil se pohodlně v křesle…

.

  • PRVNÍ ZÁBĚR: Já jako miminko. Máma veze kočárek. Táta veze kočárek. Ukápla mi slza. V postýlce třepu ručičkama a nožičkama (zhruba pět minut). Ignoruju všechny nabízené hračky. Když do mě rodiče HODNĚ šťourají, decentně vypustím slinu.
  • IMG_6928DRUHÝ ZÁBĚR: Batolím se na polní cestě plné šutrů. Kameny nosím vytrvale kameramanovi. U 38 šutru si šel manžel udělat čaj s komentářem, že je to nesmírně akční, a že mu pak řeknu, co všechno mu uteklo.
  • Vrací se s čajem. Zhruba  u padesátého kamene…
  • .
  • TŘETÍ ZÁBĚR (tohle stylistka nevychytala): v bílé kombinéze s bílou kapucí a bílýma rukavicemi se nejistě potácím v bílém sněhu. Tak…pravda… trošku zanikám… Když letmo zkontroluji manžela, rychle otevře oči…
  • IMG_6926DALŠÍ ZÁBĚRY: nosím bahno do kyblíčku. Snažím se otrhat baňky z vánočního stromečku. Třesu panenkou a evidentně jí chci vypíchnout oči. Pokouším se (dost nechutně) sníst švestku. Pracně přelézám okraj pískoviště, atd…

Celé to trvá asi třicet minut…

Na konci jsem vlahým zrakem, zcela rozjitřená, popatřila na manžela s přesvědčením, že by se měl vyjádřit k tomu, že jsem byla (po naší dceři) nepochybně druhým nejkrásnějším a nejgeniálnějším miminkem na světě.

„Noooo,“ odkašlal si a divně mu cukal koutek. „Bylo to… ehm… velmi… zajímavé. Moc prosím, mohl bych si to ještě jednou pustit?“ požádal. Mé srdce radostně poskočilo.

„Asi tak…  nějak… přibližně… za třicet let. V domově důchodců…“

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , | 2 komentáře

Ještě jednou Ukrajina aneb To by výživový poradce nedal…

Musím se ještě jednou vrátit ke své dovolené na Zakarpatské Ukrajině. A to k jídlu. Protože… No prostě… PROTO! 

18740169_568561703531548_4937236702420961904_nPokud jde o mě, já byla moc spokojená. Kaše s brynzou a špekem, borš se smetanou, která už se podobal máslu, dvě bramborové placky na sobě, mezi nimi špek a opečená klobása, to vše přelité hutnou smetanou a posypané vrstvou petržele… Mmmmmm…

I když… ne vždycky jsme dostali přesně to, co jsme chtěli…
.

Třeba kousek za Užhorodem jsme soustředěně hleděli do jídelního lístku. U stolu jsme byli tři. Můj muž si objednal boršč, já placky se špekem a smetanou. Kamarád pravil, že boršč nemá rád a dá si jen placky s masem, ale rozhodně bez smetany, protože není sebevrah.

18740288_568556106865441_6956040610620654818_nMladá servírka nám nejdřív přinesla DVA boršče. „Tak… Já tedy boršč nejím, ale když už to tu je…“ řekl kamarád a pustil se do toho. Následovaly placky. Dvoje. Se smetanou. Bez masa. Kamarád na to vteřinu koukal a pak rezignovaně pokrčil rameny. „Hmmm… Ukrajina… smetana… No – co už,“ prohlásil a snědl.

Pak už jsme objednali jenom DVĚ kávy.  Kamarád kávu nepije. A za chvíli jsme dostali … tak jistě… TŘI kávy. „Jasně. Jak jinak…Chápu. Budu pít kafe,“ prohlásil a zhluboka se napil …

Ale jinak jsme si jídlo moc užívali!

18813376_568556750198710_528192594503263777_nNa zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na Slovensku v salaši Dechtáre u Liptovské Mary, kde mají skvělé halušky. Opravdu poctivou porci se špekem, brynzou a ovčím sýrem. Vřele doporučuju!

  • Kamarád dojídal svůj talíř už s lehkými obtížemi. „Uffff… To je to ale strašně velká porce,“ odfoukl.
  • „No, to je! A což teprve pro křehkou ženu!“ dodala jsem já, a utřela si způsobně mastná ústa ubrouskem.
  • Manžel se na mě zkoumavě zadíval a pravil upřímně:
  • „No teda, musím ti říct, že na křehkou ženu toho sežereš fakt docela dost…“
  • .
Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , , | 9 komentářů

To by se ožral i Foglar…

Dnešní příspěvek mi přišel mailem od blogeríny maminy. Tak vám nevím, ale začínám o ni mít tak trochu strach…

img_229785_main.jpgUondaná, zplihlá a vyčerpaná se odpoledne dosmýkám domů z práce. Konečně. Parkuju auto před domem a zírám na partičku čtyř osmahlejších spoluobčanů, kteří u branky něco kopou.

  • Co tady děláte?“ divím se.
  • Kopeme kanalizaci,“ odpovídá kápo.
  • Kde je můj manžel?“ já na ně zostra.
  • Nevíme, ale na zahradě jsou nějaké děti…“

Přemýšlím, proč použil množný pád. Starší syn je na výletě v Praze, tudíž už mi zbývá jen jedno. Chvátám na zahradu a zůstávám v hrůze zírat na pět děcek ve věku od 7 měsíců do 6 let (znám je naštěstí všechny). Jedno visí na žebříku, druhé cloumá plotem, třetí ožírá našemu králíkovi králíkárnu, čtvrté se snaží vyprázdnit do trávy celé pískoviště a páté fláká hračkama o beton.

  • Ptám se nejstaršího (od sousedky nalevo): „Co tady děláte?“
  • Hrajeme si.“
  • Ptám se vlastního dítěte: „Co tady dělají ti tři?“ (myslím ty od sousedky napravo)
  • Hrají si.“
  • Hanííííííííííííííííííííííííííííí!!!!“ řvu přes plot na sousedku.
  • Já už nemůžu, já se oběsím,“ slyším někde zpovzdálí…..
  • Pojď sem, otevřeme si pivo,“ říkám jí chlácholivým tónem.
  • Já nemůžu, já ještě kojím,“ vzlyká zpoza plotu.
  • Tak mi je nech tady a běž se vyspat,“ vzdychnu a jdu si to pivo otevřít sama.
  • .

bez názvuV takovém případě by se opil i Foglar 🙂

Já si ale otvírám pro jistotu Birela, protože uhlídat partičku rozjívených batolat a předškoláků pod vlivem asi nepůjde….

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , | Komentáře: 1

Koně, špek a vodka aneb Jak uvařit turisty…

 



IMG_6888Milý deníčku! Vrátila jsem se z dovolené na Zakarpatské Ukrajině. Ze srubu bez signálu i elektřiny… Pila jsem vodku jako bohatýr, snědla kila špeku, spousty kaše s brynzou a škvarky i mnoho boršče se smetanou. Přešla jsem lehce rozpadlý most nad řekou a do postele šplhala na půdu po žebříku s čelovkou. Jezdila jsem na koních, ač jsem na nich nikdy neseděla. A taky jsem se vařila v kotli…

IMG_6896Hned po příjezdu na farmu blízko poloniny Runa do nás Saša nalil několik stakanů vodky. A povyprávěl nám o huculech, kterými osídluje poloniny. Stáda zvířata jsou tam neokovaná, volná a naprosto šťastná.

A potom každému z naší šestičlenné výpravy vybral jednoho koně, který mu podle jeho názoru měl „sednout.“ Vyfasovala jsem nízké hnědé stvoření škubající zuřivě trávu. Stále couvalo a vůbec tak nějak ignorovalo mé oduševnělé promluvy (no ty jsi krásný koníček, ale neměl bys pořád… no tak nic, klidně papej, koníčku, hóóódný koníček). Nezapamatovala jsem si hned jeho jméno. Tak jsem mu říkala… VODKA.

2017-05-25 09.40.49-1

Následovaly Sašovy pokyny. „Všichni to máte historicky zapsané v mozku a nic na tom není. Stačí vnímat,“ mínil. „Postav se ve třmenech! Vzpaž! Posaď se! Paty dolů! Ruce na hřívu. Pochopilas? Jedem!“ zavelel.

A tak jsem jeli. Lesem. Přes rokle a potoky, po kamenech i v bahně. Po poloninách. Ztuhla jsem hrůzou…

IMG_1828 „Zakuř si,“ požádal mě Saša, evidentně ve snaze uvolnit mou paniku.  Moc to nepomohlo. „Hmmm… Znáš nějakou ruskou písničku?“ zeptal se. „Jo-oo. Ru-ruskou hymnu. Tuu…tu starou,“ procedila jsem mezi zuby. „No tak zpívej! Řvi! A pěkně nahlas,“ zachechtal se.  A tak jsem jela na koni, kouřila a řvala na celé ukrajinské lesy Sojuz něrušimyj. Tak… jsem vcelku vděčná, že mě nikdo neodstřelil…

20170525_111056Upřímně – Vodka byl hodný. Ostatně už po první minutě správně vyhodnotil, že se mnou může klidně orat a že pánem situace tady rozhodně bude on. A tak… pořád žral. Vyváděl mě tím silně z rovnováhy. Přeneseně i doslova. Při chůzi stíhal trhat trávu, větve a vůbec všechno, co bylo v dosahu.

„Na jakém jsi dneska jela koni?“ zeptal se mě večer u ohně Vasil. „Na Vodce,“ prohlásila jsem spontánně. Chvíli trvalo, než jsme si všichni vyjasnili identitu koně.

Ukázalo se, že  pravé jméno Vodky je Desan. „Cha,“ řekl Vasil. „Desan? No jo, ten furt jenom žere… Jojo… To není kůň, to je vepř… “ Nezbývalo, než s ním vřele souhlasit… A taky dumat, co jen mohlo vést Sašu k tomu, že mi přiřadil zrovna TOHOHLE koně…

IMG_6898No a večer… to nás Saša naložil do ČANU. Říkal, že ho prostě děsně baví vařit turisty.

ČAN je… veliká nádoba, na jejímž dně jsou rozloženy velké placaté kameny. A pod tou nádobou se topí. Vy se pak rochníte ve vřelé vodě a pálíte si zadky o kameny (něco jako příprava na peklo), dokud to vydržíte. Načež se vyválíte ve vedle tekoucím potoce. Od té doby vím, že nikdo z nás nepotřebuje EKG. Když jsme všichni vydrželi po plynulé vodkové smršti vařící vodu i ledový potok, naše srdce jsou evidentně OK.

IMG_1832Tu první noc  jsme šli spát velmi pozdě. Nikdo ale neví, JAK pozdě, protože na Ukrajině, a zejména v horách, tam, na těch poloninách, nepředstavuje čas nějak podstatnou veličinu.

Padal studený déšť a foukalo. Za světel čelovek jsme se drápali na půdu do svých spacáků. Jen jeden z naší výpravy měl místo čelovky baterku.

Přišel  až po chvíli. Klepal se zimou. „Ty-ty vo-vo-vole…“ drkotal nahlas zuby. „Tam vám je ta-taková zima… že jsem si… po-pochcal baterku…“

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , | 7 komentářů

Byl první máj… Byl zvěře čas…

Tak jsem si s taťkou udělali prvního května výlet. Do  zoo v Olomouci. Zvířátka, ta já tuze ráda. A jako bonus jsem navíc získala odpověď na otázku personalistů u případných pracovních pohovorů, která zní: Jakým zvířetem byste chtěl/a být?

IMG_20170501_112127_resized_20170502_074900326KOČKOVITÉ ŠELMY jsou … prostě … nádherné. Pokud se s nimi při pracovním pohovoru ztotožníte, dá se prý od vás očekávat dravost, jistá nebezpečnost i smysl pro dobrodružství. I když šelma… takhle v pampeliškách… vypadá tak nějak nepatřičně. A  míň nebezpečně.

.

IMG_20170501_113119_resized_20170502_074823484O KLOKANOVI jsme nic bližšího nenašla. Možná, že klokana nikdo u pohovoru neuvádí intuitivně, aby to třeba nevypadalo, že rád vyskakuje a syslí věci do skrytého vaku.

Tenhle si ale nevyskakoval ani omylem…

.

IMG_20170501_120528_resized_20170502_084817605Lidé, kteří si připadají jako OPICE, jsou prý v práci inteligentní, komunikativní a učenliví. A cení si úspěchu. Ta ve výběhu moc komunikativní nebyla. Tvářila se naprosto nezúčastněně. A to jsem ji – prosím – přátelsky oslovovala, dělala na ni různé ksichty, ba i gesta. Možná, že byla umělá…

.

IMG_20170501_112823_resized_20170502_074939801KROKODÝL (zde jen část) představuje údajně potlačenou stranu našich tužeb a sklonů a je nevyzpytatelný.

Jo!  Ten, z něhož nad hladinu čouhají jen nehybné oči, fakt nepůsobí moc dobře…

.

IMG_20170501_114753_resized_20170502_072644644A mým favoritem (i favoritem personalistů) je… SVINĚ DIVOKÁ! Prase totiž symbolizuje velkorysost, štěstí i touhu po harmonii, přičemž prase divoké při ohrožení hájí své (tedy i firemní) zájmy přes mrtvoly.

Nicméně – soudruzi autoři personálních testů zde museli udělat malou chybu. Nějak jim ušlo, že taková svině divoká prospí denně celých 21 hodin…

Což je teda fakt dobrá pracovní síla!

.

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 2 komentáře

Co se dá dělat aneb Na naše zdraví…

Milý deníčku (kamarádi, čtenáři, návštěvníci)!

Dnes je mi padesát.

Tak… čekala jsem to, ale ne tak brzy…

IMG_6565Včera jsem vůbec nechtěla usnout.

Kapku nelogicky jsem propadla nutkavému pocitu, že usnu jako devětačtyřicítka v plné síle a ráno se probudím s šátkem na hlavě, zubní protézou a ukrutnou bolestí kloubů, načež se za stálého hekání odšourám do kuchyně, kde si vezmu hrst léků a nadrobím si vánočku do melty…

.

Upřímně… zatím furt dobrý…

staré foto

IMG_3765

 

 

 

 

 

 

 

PS: Najdi padesát rozdílů. Teda, kecám – čtyřicet pět.Na té první fotce slavím páté narozeniny…

.

.

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , | 24 komentářů