Ještě jednou Ukrajina aneb To by výživový poradce nedal…

Musím se ještě jednou vrátit ke své dovolené na Zakarpatské Ukrajině. A to k jídlu. Protože… No prostě… PROTO! 

18740169_568561703531548_4937236702420961904_nPokud jde o mě, já byla moc spokojená. Kaše s brynzou a špekem, borš se smetanou, která už se podobal máslu, dvě bramborové placky na sobě, mezi nimi špek a opečená klobása, to vše přelité hutnou smetanou a posypané vrstvou petržele… Mmmmmm…

I když… ne vždycky jsme dostali přesně to, co jsme chtěli…
.

Třeba kousek za Užhorodem jsme soustředěně hleděli do jídelního lístku. U stolu jsme byli tři. Můj muž si objednal boršč, já placky se špekem a smetanou. Kamarád pravil, že boršč nemá rád a dá si jen placky s masem, ale rozhodně bez smetany, protože není sebevrah.

18740288_568556106865441_6956040610620654818_nMladá servírka nám nejdřív přinesla DVA boršče. „Tak… Já tedy boršč nejím, ale když už to tu je…“ řekl kamarád a pustil se do toho. Následovaly placky. Dvoje. Se smetanou. Bez masa. Kamarád na to vteřinu koukal a pak rezignovaně pokrčil rameny. „Hmmm… Ukrajina… smetana… No – co už,“ prohlásil a snědl.

Pak už jsme objednali jenom DVĚ kávy.  Kamarád kávu nepije. A za chvíli jsme dostali … tak jistě… TŘI kávy. „Jasně. Jak jinak…Chápu. Budu pít kafe,“ prohlásil a zhluboka se napil …

Ale jinak jsme si jídlo moc užívali!

18813376_568556750198710_528192594503263777_nNa zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na Slovensku v salaši Dechtáre u Liptovské Mary, kde mají skvělé halušky. Opravdu poctivou porci se špekem, brynzou a ovčím sýrem. Vřele doporučuju!

  • Kamarád dojídal svůj talíř už s lehkými obtížemi. „Uffff… To je to ale strašně velká porce,“ odfoukl.
  • „No, to je! A což teprve pro křehkou ženu!“ dodala jsem já, a utřela si způsobně mastná ústa ubrouskem.
  • Manžel se na mě zkoumavě zadíval a pravil upřímně:
  • „No teda, musím ti říct, že na křehkou ženu toho sežereš fakt docela dost…“
  • .
Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , , | 4 komentáře

To by se ožral i Foglar…

Dnešní příspěvek mi přišel mailem od blogeríny maminy. Tak vám nevím, ale začínám o ni mít tak trochu strach…

img_229785_main.jpgUondaná, zplihlá a vyčerpaná se odpoledne dosmýkám domů z práce. Konečně. Parkuju auto před domem a zírám na partičku čtyř osmahlejších spoluobčanů, kteří u branky něco kopou.

  • Co tady děláte?“ divím se.
  • Kopeme kanalizaci,“ odpovídá kápo.
  • Kde je můj manžel?“ já na ně zostra.
  • Nevíme, ale na zahradě jsou nějaké děti…“

Přemýšlím, proč použil množný pád. Starší syn je na výletě v Praze, tudíž už mi zbývá jen jedno. Chvátám na zahradu a zůstávám v hrůze zírat na pět děcek ve věku od 7 měsíců do 6 let (znám je naštěstí všechny). Jedno visí na žebříku, druhé cloumá plotem, třetí ožírá našemu králíkovi králíkárnu, čtvrté se snaží vyprázdnit do trávy celé pískoviště a páté fláká hračkama o beton.

  • Ptám se nejstaršího (od sousedky nalevo): „Co tady děláte?“
  • Hrajeme si.“
  • Ptám se vlastního dítěte: „Co tady dělají ti tři?“ (myslím ty od sousedky napravo)
  • Hrají si.“
  • Hanííííííííííííííííííííííííííííí!!!!“ řvu přes plot na sousedku.
  • Já už nemůžu, já se oběsím,“ slyším někde zpovzdálí…..
  • Pojď sem, otevřeme si pivo,“ říkám jí chlácholivým tónem.
  • Já nemůžu, já ještě kojím,“ vzlyká zpoza plotu.
  • Tak mi je nech tady a běž se vyspat,“ vzdychnu a jdu si to pivo otevřít sama.
  • .

bez názvuV takovém případě by se opil i Foglar 🙂

Já si ale otvírám pro jistotu Birela, protože uhlídat partičku rozjívených batolat a předškoláků pod vlivem asi nepůjde….

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , | Komentáře: 1

Koně, špek a vodka aneb Jak uvařit turisty…

 



IMG_6888Milý deníčku! Vrátila jsem se z dovolené na Zakarpatské Ukrajině. Ze srubu bez signálu i elektřiny… Pila jsem vodku jako bohatýr, snědla kila špeku, spousty kaše s brynzou a škvarky i mnoho boršče se smetanou. Přešla jsem lehce rozpadlý most nad řekou a do postele šplhala na půdu po žebříku s čelovkou. Jezdila jsem na koních, ač jsem na nich nikdy neseděla. A taky jsem se vařila v kotli…

IMG_6896Hned po příjezdu na farmu blízko poloniny Runa do nás Saša nalil několik stakanů vodky. A povyprávěl nám o huculech, kterými osídluje poloniny. Stáda zvířata jsou tam neokovaná, volná a naprosto šťastná.

A potom každému z naší šestičlenné výpravy vybral jednoho koně, který mu podle jeho názoru měl „sednout.“ Vyfasovala jsem nízké hnědé stvoření škubající zuřivě trávu. Stále couvalo a vůbec tak nějak ignorovalo mé oduševnělé promluvy (no ty jsi krásný koníček, ale neměl bys pořád… no tak nic, klidně papej, koníčku, hóóódný koníček). Nezapamatovala jsem si hned jeho jméno. Tak jsem mu říkala… VODKA.

2017-05-25 09.40.49-1

Následovaly Sašovy pokyny. „Všichni to máte historicky zapsané v mozku a nic na tom není. Stačí vnímat,“ mínil. „Postav se ve třmenech! Vzpaž! Posaď se! Paty dolů! Ruce na hřívu. Pochopilas? Jedem!“ zavelel.

A tak jsem jeli. Lesem. Přes rokle a potoky, po kamenech i v bahně. Po poloninách. Ztuhla jsem hrůzou…

IMG_1828 „Zakuř si,“ požádal mě Saša, evidentně ve snaze uvolnit mou paniku.  Moc to nepomohlo. „Hmmm… Znáš nějakou ruskou písničku?“ zeptal se. „Jo-oo. Ru-ruskou hymnu. Tuu…tu starou,“ procedila jsem mezi zuby. „No tak zpívej! Řvi! A pěkně nahlas,“ zachechtal se.  A tak jsem jela na koni, kouřila a řvala na celé ukrajinské lesy Sojuz něrušimyj. Tak… jsem vcelku vděčná, že mě nikdo neodstřelil…

20170525_111056Upřímně – Vodka byl hodný. Ostatně už po první minutě správně vyhodnotil, že se mnou může klidně orat a že pánem situace tady rozhodně bude on. A tak… pořád žral. Vyváděl mě tím silně z rovnováhy. Přeneseně i doslova. Při chůzi stíhal trhat trávu, větve a vůbec všechno, co bylo v dosahu.

„Na jakém jsi dneska jela koni?“ zeptal se mě večer u ohně Vasil. „Na Vodce,“ prohlásila jsem spontánně. Chvíli trvalo, než jsme si všichni vyjasnili identitu koně.

Ukázalo se, že  pravé jméno Vodky je Desan. „Cha,“ řekl Vasil. „Desan? No jo, ten furt jenom žere… Jojo… To není kůň, to je vepř… “ Nezbývalo, než s ním vřele souhlasit… A taky dumat, co jen mohlo vést Sašu k tomu, že mi přiřadil zrovna TOHOHLE koně…

IMG_6898No a večer… to nás Saša naložil do ČANU. Říkal, že ho prostě děsně baví vařit turisty.

ČAN je… veliká nádoba, na jejímž dně jsou rozloženy velké placaté kameny. A pod tou nádobou se topí. Vy se pak rochníte ve vřelé vodě a pálíte si zadky o kameny (něco jako příprava na peklo), dokud to vydržíte. Načež se vyválíte ve vedle tekoucím potoce. Od té doby vím, že nikdo z nás nepotřebuje EKG. Když jsme všichni vydrželi po plynulé vodkové smršti vařící vodu i ledový potok, naše srdce jsou evidentně OK.

IMG_1832Tu první noc  jsme šli spát velmi pozdě. Nikdo ale neví, JAK pozdě, protože na Ukrajině, a zejména v horách, tam, na těch poloninách, nepředstavuje čas nějak podstatnou veličinu.

Padal studený déšť a foukalo. Za světel čelovek jsme se drápali na půdu do svých spacáků. Jen jeden z naší výpravy měl místo čelovky baterku.

Přišel  až po chvíli. Klepal se zimou. „Ty-ty vo-vo-vole…“ drkotal nahlas zuby. „Tam vám je ta-taková zima… že jsem si… po-pochcal baterku…“

 

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , | 4 komentáře

Byl první máj… Byl zvěře čas…

Tak jsem si s taťkou udělali prvního května výlet. Do  zoo v Olomouci. Zvířátka, ta já tuze ráda. A jako bonus jsem navíc získala odpověď na otázku personalistů u případných pracovních pohovorů, která zní: Jakým zvířetem byste chtěl/a být?

IMG_20170501_112127_resized_20170502_074900326KOČKOVITÉ ŠELMY jsou … prostě … nádherné. Pokud se s nimi při pracovním pohovoru ztotožníte, dá se prý od vás očekávat dravost, jistá nebezpečnost i smysl pro dobrodružství. I když šelma… takhle v pampeliškách… vypadá tak nějak nepatřičně. A  míň nebezpečně.

.

IMG_20170501_113119_resized_20170502_074823484O KLOKANOVI jsme nic bližšího nenašla. Možná, že klokana nikdo u pohovoru neuvádí intuitivně, aby to třeba nevypadalo, že rád vyskakuje a syslí věci do skrytého vaku.

Tenhle si ale nevyskakoval ani omylem…

.

IMG_20170501_120528_resized_20170502_084817605Lidé, kteří si připadají jako OPICE, jsou prý v práci inteligentní, komunikativní a učenliví. A cení si úspěchu. Ta ve výběhu moc komunikativní nebyla. Tvářila se naprosto nezúčastněně. A to jsem ji – prosím – přátelsky oslovovala, dělala na ni různé ksichty, ba i gesta. Možná, že byla umělá…

.

IMG_20170501_112823_resized_20170502_074939801KROKODÝL (zde jen část) představuje údajně potlačenou stranu našich tužeb a sklonů a je nevyzpytatelný.

Jo!  Ten, z něhož nad hladinu čouhají jen nehybné oči, fakt nepůsobí moc dobře…

.

IMG_20170501_114753_resized_20170502_072644644A mým favoritem (i favoritem personalistů) je… SVINĚ DIVOKÁ! Prase totiž symbolizuje velkorysost, štěstí i touhu po harmonii, přičemž prase divoké při ohrožení hájí své (tedy i firemní) zájmy přes mrtvoly.

Nicméně – soudruzi autoři personálních testů zde museli udělat malou chybu. Nějak jim ušlo, že taková svině divoká prospí denně celých 21 hodin…

Což je teda fakt dobrá pracovní síla!

.

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 2 komentáře

Co se dá dělat aneb Na naše zdraví…

Milý deníčku (kamarádi, čtenáři, návštěvníci)!

Dnes je mi padesát.

Tak… čekala jsem to, ale ne tak brzy…

IMG_6565Včera jsem vůbec nechtěla usnout.

Kapku nelogicky jsem propadla nutkavému pocitu, že usnu jako devětačtyřicítka v plné síle a ráno se probudím s šátkem na hlavě, zubní protézou a ukrutnou bolestí kloubů, načež se za stálého hekání odšourám do kuchyně, kde si vezmu hrst léků a nadrobím si vánočku do melty…

.

Upřímně… zatím furt dobrý…

staré foto

IMG_3765

 

 

 

 

 

 

 

PS: Najdi padesát rozdílů. Teda, kecám – čtyřicet pět.Na té první fotce slavím páté narozeniny…

.

.

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , , | 24 komentářů

Šunka, šunka aneb Musím na sobě více pracovat…

bez názvuAbsolvovala jsem školení. Interaktivní. Což nesnáším. Podle mého konzervativního názoru by měl mít na školení každý pracující člověk právo se v klidu vyspat. Jo – a taky už to nebylo školení, ani seminář, ale rovnou workshop. A my jsme nebyli účastníci, ale stakeholdeři, nemluvili jsme, ale komunikovali případně si vysílali „mesidž“…

Upřímně – podělala jsem hned první úkol, ale domnívám se, že to nebyla až tak úplně moje vina. Měli jsme seřadit značky automobilů v poměru image/cena. Tak… já poznám Mercedes a Trabanta. Trabant tam nebyl…

A pak tu byla taková ta klasická asociační hra, při níž se ukázalo, že je moje myšlení úplně mimo…

  • Školitel (radostně): „Tak, co vás jako první napadne, když uvidíte tuto značku?“ (za ním slide s ikonou Apple).
  • (přesvědčivě): „Asociál!“
  • Školitel (poněkud méně optimisticky): „Co to? Hmmm… A to… jako… proč?“
  • (sdílně): „No, vybavil se mi Jobs, který byl sice génius a inovárot, ale zároveň… to jeho lidsky podivné chování…v… ehm… sociálních interakcích…“
  • Školitel (trpělivě): „No dobře. Pojďme dál… Co toto?“ (slide se značkou Coca-Coly).
  • (rozpačitě): „Cukr, cukr! Hodně cukru!!!“
  • Školitel (rychle): „A to je dobře nebo špatně?
  • (rezolutně): „Rozhodně dobře! Rychlá energie!“
  • Školitel (znaveně): Ehmmm? A co tohle?“ (pivo Radegast).
  • Já: (spontánně): „Pustevny!“
  • Školitel (nechápavě): „Co… Jak?“
  • (důležitě): „Na Pustevnách je přece socha boha Radegasta, slovanského pohanského boha slunce, hojnosti a úrody…“
  • Školitel: dlouhý povzdech…

c7f8f4d661ea6487e15e12a76de3bdeeUpřímně… moc mi to nešlo… Navíc se mi neustále dokola vybavovala scéna z filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, kdy George Camela „asociačně“ vyšetřuje psychiatr:

  • Psychiatr: „Kukuřice!“
  • Camel: „Hranostaj!“
  • Psychiatr: „Zajímavé…(píše si)  V mládí kolika, později pohlavně zneužit řádovou sestrou v okolí lesní studánky! Pobřišnice?“
  • Camel: „Šunka, šunka…“
  • .

No nic. Musím se smířit s tím, že jsem stará a zabedněná a budu s touto informací pracovat. Příště se  na workshop pořádně připravím, abych byla vzorný stakeholder a mohla vyslat mesidž. A  při asociační hře se zdržím vykřikování ŠUNKA, ŠUNKA a podobně. I když… úplně to slíbit to nemůžu…

.
Fotka: FDb. cz

Rubriky: JEN TAK | 6 komentářů

Přírodní dovolená aneb Muselo mi definitivně hrábnout…

IMG_9475Někdy loni v prosinci jsme s přáteli plánovali dovolenou. Padaly různé návrhy. Nakonec nás nadchly fotky kamarádky, která byla na Ukrajině na koních. Takže jedeme. V květnu. Včera jsme měli  schůzku. U plánu prvních dnů jsem byla ještě v pohodě. Autoturistika, památky, zajímavá místa. Super! No… a pak… to přišlo…

.

Pátek večer, hospoda. Všichni si objednávají pivo.

  • img_9251Já: „Nebudu pít alkohol. Dám si pouze kofolu. Tři deci. Děkuji.“
  • Organizátorka: „Takže:  první dva dny už jsou jasné,  třetí den nás čeká celodenní túra.“
  • (zaraženě): „Celo… túr… aha… A sakra!“
  • Organizátorka (soucitně): „Máš nějaký zdravotní problém?“
  • Já: „Ale ne! Jsem děsně líná. Nesnáším túry!“ Organizátorka: „Aha… No, pak přespíme v penzionu a ráno vyjedeme do hor na farmu.“
  • (zadumaně): „Na farmu? Hmm… Jenom… jsem se chtěla zeptat: jak je to na té… ehm… farmě … se záchodem?“
  • Organizátorka: „No… je tam přece kadibudka…“
  • Já (vyděšeně): Kadi…pfff…. no nic, budu chodit do lesa…(tiše si šeptám): „Doprdelepráce…Kur…“
  • Organizátorka (suše): „Tam není les…“
  • img_9467Já (se vzrůstající hysterií v hlase): „Jo TAKHLE!… A elektřina? Voda?“
  • Organizátorka:Elektřina tam není… A voda… No… Je tam taková trubka, z ní trochu kape, oni to tam celý den sbírají do džberu a v večer se v tom opláchneme.“
  • (se skřehotavým smíchem): „Všichni?  Opláchneme?“ (K servírce): „Víte co, já  to přehodnotila, dám si přece jenom rum…“ (opět šeptem sama  k sobě): „Jsem musela upadnout, když jsem s tím souhlasila. Nechám se vyšetřit… Hlavu…“  
  • Organizátorka: „Doufám, že vám nevadí mastná jídla. Tam se vždycky něco uvaří v kotli nad ohněm.“
  • Já (zoufale): „A kafe? Co kafe?“
  • Organizátorka: „Tak… teoreticky… až se uvaří jídlo, můžeš si v tom kotli uvařit i vodu na kafe. Asi.“
  • (debilně): „He?“
  • Organizátorka: „No a na spaní jsou tam takové… pryčny a na nich  matrace.“
  • img_9466Já: (křečovitě): „Chachá! A lékař? Co lékař?“
  • Organizátorka: „Tak to je úplně v pohodě. Jeden z průvodců je veterinář. Když jsme měli posledně střevní problémy, kápnul nám do vody jód a ten jsme museli zapít vodkou s pepřem.“
  • (nepříčetně): „JÓD? VOD? COŽE???“ (K servírce, stručně): „RUM!“
  • Organizátorka: „No a pak nás čekají tři dny na koních!“
  • Já: „Super! Na koni jsem už jela. V pražské zoo.  Na poníkovi. Bylo mi pět! Sakra! Nemůžu mít … třeba osla?“
  • Organizátorka: „Nemůžeš! Osel tam není! Budeš mít koně.“
  • Já: (mezitím jsem si vygooglila koňské parazity): „Takže: kromě tetanu můžeme chytit vši, všenky, opar lysavý a svrab. Bezva! To zní skvěle! Dejte mi ještě rum! A co budeme těch šest hodin denně na koni dělat?“
  • Organizátorka: „Jak CO? Prostě pojedeme. Příroda, výhledy, klid, čistá hlava…“
  • img_9591Já:Heh? No co už… Může se na koni kouřit?“ (manžel mě kope pod stolem.)
  • Organizátorka: „Co to?“
  • Já: „Ale nic!“ (Zapíjím třetí rum manželovým pivem, začínám se uvolňovat). „Ssse tak těšíííím. Lessssy, koně, romantika. Hvězdy… Budu (škyt) v sssouladu ssss přííírodou. Uáááá! (škyt!) Nebudu se mýýýýt, a kadibudkááááá!!! Kafe je ssstejně nezdrrravé… (škyt) Sse pročistíííímmm… Svrab lysavýýýýý… Uáááááááá…“
  • Manžel (lakonicky): „Platím!“
  • Organizátorka: „Tak, doufám, že vám je všechno jasné. Podrobnosti vám pošlu mailem. Další věci si upřesníme tady za čtrnáct dní…“
  • (velmi nahlas): „Jazněěěě! Budete šššuměěět, jak  budu cvááálat…“
  • Manžel (s povzdechem): „DOBROU!“ Ke mně: (rezolutně): „Jdeme!“
  • Já: „Nikááámmm! Ssssem děsně přírodnííí ženááá! Dejte  mi ruuuuummmm!“

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , | 9 komentářů

Fiktivní dopis redaktorovi aneb Nebohá robátka…

Začátkem týdne jsem si v jistém periodiku přečetla jeden článek, který mě vytočil jako klíště. Tento dopis tedy berte s rezervou (poslat ho – pochopitelně – nehodlám). Ale ulevit si musím…

les-20131005-00042Vážený pane redaktore!

Dovolte, abych vyslovila své vřelé díky, že jste měl odvahu ve své investigativní reportáži zveřejnit bez obalu ohavná zvěrstva, která se dětem dějí v jedné lesní školce! Už jen to, že tam děti žijí v souladu s přírodou (NO FUJ!), je skutečně trestuhodné!

Musím říci, že jako matka jsem byla upřímně pobouřena tím, co jste popsal v reportáži. Chce se mi (spolu s Vámi) téměř plakat nad tím, že ty nebohé děti jsou nuceny vykonávat svou potřebu v… KA-DI-BUD-CE!!!  Taková zvrhlost! Jsem vděčná, že jste nezabíhal do větších podrobností, neboť kdybych se třeba dozvěděla, že snad nemají k dispozici ani velký zásobník s antibakteriálním gelem na ruce, to už by to se mnou fakt praštilo!

oheňLíčíte však i řadu dalších hrůz, jako procházku do knihovny ve smogu, nebo šokující skutečnost, že bezbranní caparti pobývají se svými vedoucími v jakési jurtě kde (ó hrůzo) topí normálně v KAMNECH, která NEJSOU zabezpečena, takže se k nim děti mohou PŘIBLÍŽIT!  Chcete snad říct, že se ta malá stvořeníčka skutečně mohou POPÁLIT? Konstatujete, že dětem v této školce jde skutečně o život, což ostatně potvrzuje i vaše fotografie promočených dětských svršků, které visí PŘÍMO na šňůře nad KAMNY, odkud mohou (jak jste správně poznamenal) kdykoli sklouznout a zapříčinit požár!

Velmi Vám děkuji, že jste mi otevřel oči!

Teď už vím, že jsme byli hroznými rodiči. S dcerou jsme chodili do přírody, kde nás každou chvíli mohlo zákeřně napadnout klíště, jelen, vzteklá liška nebo jiná žoužel.Sedávali jsme u nebezpečných táboráků a nad kamny jsme oblečení sušili mnohokrát. Dokonce jsme dceru naučili sekat dříví, rozdělat oheň a uvařit čaj z NEUMYTÉHO jahodového a borůvkového listí! Snad jen pouhou hříčkou osudu z ní – navzdory těmto rizikům – vyrostla zdravá žena.

Vážený pane redaktore! Ještě jednou Vám děkuji za Váš hodnotný žurnalistický přínos. A nic si nedělejte z těch hnusných komentářů pod článkem, že jste debil.

Pulitzer Vás určitě nemine!

S pozdravem: vděčná JÁ…

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , , | 14 komentářů

Aker fassi, ďáblův dráp, chinin a fixatér na rty aneb Nekonečná honba za krásou…

img_6367Jako většina ženských nejsem schopna natrvalo zakotvit u určitých kosmetických přípravků (s výjimkou modré Indulony) a zůstat jim věrná.

A tak kupuju další a další. Co kdybych našla NĚCO, co mi vrátí mládí (dobře, tak aspoň ehmm… zakonzervuje současný stav).

.

img_6366Z  Maroka jsem si přivezla mýdlo s aker fassi. Jde o pastu z černých oliv, ve které je namíchán prášek ze sušených okvětních lístků vlčích máků.

Mohla bych se dlouze rozepsat, co to má dělat a proč, ale asi postačí, když řeknu, že je to jednoduše úžasná věc a že je pleť po nanesení lehce pěnící červené pasty, kterou smyjete vodou, prostě… úžasná.

.

img_6365V honbě za rtěnkou, která by držela tak, abych nenechávala rudé otisky na kávových hrncích (a taky …ehmmm… na filtrech vajglů v popelníku), jsem zakoupila fixatér Lipcote, po kterém měla být má rtěnka neslíbatelná a odolná vůči otěru. Navíc prý přípravek doporučují nejlepší vizážisté a celebrity na celém světě. Tak… asi i vizážisti a celebrity mají své dny…

Fixatér vypadá jako lak na nehty a taky tak páchne a po zaschnutí vytvoří na rtech do několika minut žmolky, které se nechutně drolí. Stopu na šálcích (a vajglech) tak zanechávám dál. Rudou a žmolkovitou.

img_6360Kneipp mi zaslal sadu olejů do koupele, díky nimž jsem se botanicky vzdělala. I když mám dojem, že jsme biologicky dost cáklá rodina, o existenci rostliny, které se říká ďábelský dráp (Harpagofyt ležatý) jsem dosud neměla tušení. Pochází to z Afriky a je to na klouby. Olej je červený. Tak jsem si ho nalila do vany. Vůně mi trochu evokovala ordinaci zubaře a já si rudou ďábelskou koupel užila s myšlenkami na Čachtickou paní, která mi ostatně byla vždycky sympatická…

img_6361A – ano… I já jsme propadla  už odeznívající vlně chininového šamponu a vody na vlasy Milva, po kterých mají vlasy růst jako divé (vybavil se mi nápoj mého dětství CHITO – nevhodný pro děti a těhotné ženy.) Růst vlasů po chininu neumím objektivně změřit, ale kolem vlasové hranice mi narostlo takové to jemné chmýří, které jsem tam měla kdysi. Nooo… může to být jenom sugesce…

.

Pokud jde o kosmetiku, budu určitě hledat a zkoušet dál. Nicméně nedávno nám v koupelně odešla jedna žárovka. A pohled do zrcadla v tom milosrdném šeru na chvíli nahradil všechny zázračné kosmetické přípravky …

 

 

 

 

Rubriky: KOSMETIKA | Štítky: , , , , , , , , , | 5 komentářů

Neřeš a nepřepínej aneb Tvrdý boj o TV ovladač…

imagesPatřím k lidem, kteří neznají televizní reklamy. A to díky svému manželovi. Jakmile na obrazovce blikne reklama, zuřivě se chopí ovladače a přepíná tak dlouho, dokud nenarazí na kanál, kde právě reklamy nejsou. Donedávna mě to ještě dohánělo k zuřivosti…

Chápejte – máte rozkoukaný film. Manžel vám to u reklam přepne. Najde něco, co ho zaujme. A pak na to čučí tak dlouho, až zmeškáte podstatný kus toho, na co jste se chtěli dívat. Navíc se mi ty útržky různých filmů nakonec slijí v jeden, takže se přestávám v ději orientovat.

12055848-tv-barevny-testovaci-vzor-%e2%80%8b%e2%80%8btestovaci-karta-pro-pal-a-ntscA tak jsem mírným, leč důrazným hlasem pronesla sofistikovaný monolog, ve kterém jsem zcela potlačila svou pasivní agresivitu a vysvětlila manželovi, že toho má OKAMŽITĚ nechat. „Jak myslíš,“ řekl pouze a dodal: „Já  tě varoval…“ a v momentě reklamního bloku nechal ovladač na pokoji.

Nejdřív měla nějaká žena problémy se dásněmi a plivla do umyvadla směs zubní pasty a krve. No fujtajksl! Následovaly bujné a nežádoucí střevní pochody a jejich možná eliminace pomocí kapsle. Na večer taky dost dobrý! Pak tam různě pobíhal Kohák s kozou, které říkal důvěrně Vlasto, a asi to mělo být vtipné. U medvěda, který si drbal konečník už mi přestaly chutnat slané mandle a naprosto mě dorazila tupka, jejíž největší životní problém spočíval ve špatné komunikaci s vlastní vaginou.

Beze slov jsme předala ovladač zpět manželovi a on radostně přepnul jinam, kde se zasekl na delší dobu. Díky tomu sice nevím, proč ten psychopat vlastně vraždil, ale je mi to fuk. Furt lepší, než medvěd s hemoroidy…

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: JEN TAK | Štítky: , , | 10 komentářů