KDY JE NÁPOVĚDKA PŘI PŘEDSTAVENÍCH V AKCI?

IMG_8174Pokud nezaspí, tak nejlépe vždy, když to herci potřebují, což mi ostatně před představením všichni hojně připomínali hláškami: „Nebuď tajemná!“ nebo „Nahoď!“ případně „Nešetři mě!“

Je ovšem velký rozdíl, zda jde o komedii (tam herci rádi improvizují a vždycky se z toho nějak vylžou) nebo o toho zatraceného Shakespeara. Tam je nejlepší vzít si něco na uklidnění,  o pauze prchnout před rozzuřenými umělci na dámský záchod a velmi pečlivě se zamknout!

Každý herec, pokud má okno, reaguje jinak. Nápověda to většinou pozná už několik vteřin dopředu, protože umělec změní své chování v roli. Milovala jsem herce, kteří se v případě výpadku zklidnili, zpříma na mě prohlédli a v klidu mi text odečetli ze rtů nebo také ty, kteří si to prostě mimo aranžmá namířili přímo k portálu a nechali si text nasolit do ucha.

Horší to bývalo s choleriky. Jejich vnitřní výbuch vzteku je u okna nutil vrtět se a něco si huhlat, čímž sami sebe zahlušili, takže by neslyšeli, i kdybyste na ně ječeli…

IMG_8180Pamatuju se, že u jedné písně, která byla opravdu nezapamatovatelná, jsem vyrobila transparenty s potřebnými narážkami a ukazovala na ně. Také jsme si elegantně poradili s nedoslýchavostí herce, který sice text vždy uměl, ale neslyšel narážky svých kolegů. To jsem byla za světlušku. Pořídila jsem si baterku, a pokaždé, když měl promluvit, jsem vysílala  světelné signály…

Největší průser pro mě byl, když herec „skočil“ v textu. Třeba o několik stran. V tu chvíli (nejlépe tak do tří vteřin) by měla nápovědka zrekapitulovat, co vše se na těch vynechaných stranách odehrálo, zda je to pro posun děje zásadní a buď odkývat herci, že může klidně jet dál nebo okamžitě vymyslet, jak ho vrátit zpět. V těchto situacích jely stresové hormony na sto procent. Uffff, to bylo strašné! Na infarkt!

A (jen tak mezi námi)… milovala jsem to!

 

 

 

 

Reklamy
Rubriky: Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA | Štítky: , , , , , , , | 2 komentáře

POČÁTEK MÉHO VZTAHU K SHAKESPEAROVI

IMG_8172Hned první týden v nové práci jsem vlítla do oprašovaček. Seděla jsem ve zkušebně, v první řadě nebo v portálu, na kolenou nápovědní knihu a snažila se celá vyděšená zorientovat v divadelních hrách, od čehož mě odváděli herci, na které jsem musela furt čumět, protože jsem nechápala, že je opravdu vidím TAK zblízka.

Prvním člověkem, který mi nabídl tykání a choval se ke mně nesmírně přátelsky, byla půvabná blondýnka, herečka Apolena Veldová (díky, Apino. Nikdy ti to nezapomenu). Ovšem myslím, že jsem se jí odvděčila velmi rafinovaně. Za pár let mi totiž zarecitovala na mé svatbě…

obrazek-jpg26-jpg-1448360327Pokud se pamatuju, mezi první hry, které jsem zdědila po nápovědce Táně, patřil Čokoládový hrdina (G. B. Shaw v režii Karla Bryndy), Generálka jeho veličenstva (Jiří Hubač, režie Karel Brynda), Vlkodlak (Roger Vitrac v režii Jana Kačera) a hlavně: Shakespearův Othello (režie Jan Kačer, v hlavní roli Stanislav Šárský/Jan Filip).

S hrami Williama Shakespeara jsem se předtím setkala jen jako divák a měla jsem je ráda. Některé jeho sonety se mi dokonce líbily natolik, že jsem je znala zpaměti. Ovšem z hlediska mé nové profese, se mi anglický dramatik zvolna začal jevit jako potenciální ožehavý problém… Prostě a jednoduše: moc textu. Ve verších a zvláštních obratech. Tam toho fakt moc nenaimprovizujete….

A mé tušení mě skutečně nezklamalo! Zhruba po pěti sezónách jsem Shakespeara nenáviděla! Upřímně a do morku kostí!

A zůstalo mi to dones!

.

Foto 2: Národní divadlo Moravskoslezské
Rubriky: Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA | Štítky: , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

NÁPOVĚDKA NAPOVÍDÁ. ALE ODKUD?

IMG_8171Tak jasně… každému se vybaví taková ta nápovědní budka uprostřed jeviště. Já ji teda nikdy nikde nezažila, ale bytostně jsem po ní toužila natolik, že se mi občas zhmotňovala ve snech…

Jo, to by bylo bývalo vážně skvělé, všechno a všechny vidět! Řeknu vám, že je někdy dost těžké napovídat, když takhle sedíte v portále na boku jeviště, herci jsou na forbíně a vy na ně nevidíte a ještě celkem prd slyšíte…

Já sedávala různě… v orchestřišti, v první řadě, v kapse (takové tmavé nory před jevištěm) stála za kulisou, dřepěla za gaučem i v kostýmu procházela mezi herci. Moje nejčastější místo však bylo v portále na vysoké stoličce s malou lampičkou. A vždy s nohama pod sebou. Sedávám tak ostatně dodnes…

Bez názvuJednou jsem při představení zaregistrovala, že k osvětlenému inspicientskému pultu ve druhém portále přišel neznámý mladý muž, který na mě přes jeviště vrhal dlouhé a takové jakoby silně melancholické pohledy. Poté se naklonil k inspicientce, které něco důrazně pošeptal, pokýval hlavou a ohlížejíc se po mně, odešel.

„Kdo to byl a co chtěl?“ chtěla jsem u inspicientky pochopitelně okamžitě vědět o pauze.

„No to byl ten nový hudební skladatel, co bude psát muziku k příští hře. Koukal na tebe, jak sedíš na té stoličce tak divně jako vždycky, a pak mi říká: No ale to je chudák holka! Taková mladá a hezká a … NEMÁ NOHY…

Rubriky: Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA | Štítky: , , , , , , , , | 4 komentáře

Rychlý březnový mišmaš aneb Moje poslední objevy …


No… není to nic převratného, co by zásadním způsobem ovlivnilo život můj nebo dokonce celého lidstva, ale občas nezaškodí troška módy, kosmetiky nebo  gurmánství …

IMG_8268OBJEV č. 1) ŠÁTKY: Českou firmu VANGEL jsem objevila na blogu Elegant 40. Což byl kapku problém. Rozumějte – fakt jsem další šátek vůbec nepotřebovala (protože podle manžela mám všechno, a to dvakrát), což už je teď ostatně pravda, protože jsem si koupila šátky dva (Woman in the city a Exkluzivní dáma).

Jsou skvěle šité a s koženou sponou a různými možnostmi nošení naděláte spoustu parády. Velmi, velmi efektní!

IMG_8262OBJEV č. 2) Maybelline TATTOO BROW semi-permanentní gelová barva na obočí.                

Ale… No tak… jo. Dobře se nanáší, nestéká, po zaschnutí se sloupne a obočí lehce zvýrazní.

Výdrž nic moc.

Příště raději použiju barvu na obočí. Je určitě trvanlivější…

.

IMG_8266OBJEV č. 3) GUERLAIN MON: Dlouhou dobu jsem ho přehlížela. Jednak mě odradila ta levandule ve složení, pak taky reklama s Angelinou Jolie (evokovala mi čistou zelenou vůni, kterou nepreferuju) a zejména proto, že jsem na Guerlaina zanevřela od doby La Petite Robe Noire a těch dalších nekonečných odnoží. Jenže pak jsem MON vyzkoušela, sedli jsme si a už v něm jedu. Čichám, čichám (alespoň lehce) to staré elegantní gurmánské  jádro…

.

_vyr_1729kravskeOBJEV č. 4) BIO KRAVSKÉ MLÉKO z Klokočova.

Takové, že se v něm udělá ten hutný smetanový špunt, jaký si pamatuju u mléka z dětství.

A i když teď asi jedu proti módnímu bezlaktózovému trendu, můžu vám fakt říct jen jedno jediné:

MŇAM!

 

 

Rubriky: KOSMETIKA | Štítky: , , , , , , , , , , | Napsat komentář

CO VLASTNĚ DĚLÁ NÁPOVĚDKA?

IMG_8114Jestli si teda myslíte, že nápovědka je taková ta baba, co chodí do práce večer, sedí v boudě, plete a když k ní herec vyšle  prosebný a posléze vražedný pohled, tak vzhlédne laxně od jehlic a klidně prohodí: DOMA se učit, mistře! DOMA!, tak to ani náhodou. (Teda nevím, jak to v divadlech chodí dneska –  můžu mluvit jenom za sebe).

.

NÁPOVĚDKA TEDY (PŘEKVAPIVĚ) NAPOVÍDÁ. A JAK?

Obecně: dopoledne na zkouškách nahlas, večer při představeních v případě okna důrazným šeptem, který „vyráží“ před sebe. Je dobré znát celou hru jako první, aby nemusela čumět do textu a mohla se soustředit na herce.

Na zkouškách předříkává text nahlas větu po větě (bez intonace) a herci ho opakují, čímž se učí. Osvědčilo se mi chodit při zkouškách těsně za herci, přebíhat od jednoho ke druhému a hezky jim „sypat“ text do zad (případně, pokud nereagovali, protože netušili, že ten text je jejich, zabodávat jim do zad tužku. Ideálně  ostrouhaným koncem). Zkoušky tak pro mě byly vlastně velkým bonusem: Chůze je nejzdravější a nejpřirozenější pohyb a ještě jsem si pomocí psacího náčiní přiměřeně vybila svou pasivní agresivitu…

IMG_8185Nápovědka by měla znát důkladně aranžmá (kudy kdo přijde, kam jde, co kde bere a kam to dává), pečlivě si značí jednotlivé akce a pauzy.

Před premiérou tudíž zná hru i herce jako svoje boty a pro dobrý výsledek „jde s představením“ a snaží se uvažovat jako oni v dané postavě (trošku schíza).

Problém ovšem je, když se třeba mistr při představení rozhodne tvořit něco nového přímo na place  mimo zorný úhel nápovědky. Pak to může vypadat třeba takhle:

/Rozčilený herec po výstupu přiběhne za nápovědkou. Tiše, ale nesmírně výhrůžně/: „Ježišikriste, co tam na mě furt syčíš, dyť tvořím! Vypadám tam pak jako debil. Si upadla?!“

Jenže pak se většinou jako na potvoru stane, že mu příště na stejném místě text opravdu vypadne. A vy jste pochopitelně v naprostém klidu, bo asi tvoří… 🙂

/Nepříčetný herec po výstupu, velmi, velmi důrazně/:  „Do-pr-de-le prá-ce! Jsi střelená? Proč si mi to nehodila? Tos přece musela CÍTIT, že jsem tam měl okno!!!“

Pamatuju si, jak jednu premiéru navštívil slovenský režisér Peter Gábor. O pauze zaskočil do kuřárny. Hned po příchodu na mě upřel veselý zrak a pravil: „TAK… DOBRE SOM ŤA POČUL, PETRA!“

Dodneška nevím, jestli to byla pochvala, nebo ne…

 

Rubriky: Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA | Štítky: , , , , , , , , , , , , | 2 komentáře

CIGARETY. NEJEDLÝ, MYRON A TI OSTATNÍ…

bez názvu

Milé děti! To kdysi, hrozně, hrozně dávno, za sedmerými horami a řekami… Teda pardon!

Úplně jinak a seriózně…

V roce 1986 činohra Státního divadla Ostrava (dnes Národního divadlo moravskoslezského) působila na třech scénách: v Divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Divadlo Antonína Dvořáka), Divadle Jiřího Myrona a Loutkové scéně SDO.

Nejedlý byl sice menší, měl lepší akustiku a nápovědce nabízel větší přehled jeviště, ale Myron (BTW tehdejší vrátný zvedal telefon s hláškou: tady Divadlo Jiřího MYROŇA), byl pro mě tak nějak světáčtější. A měl sympatickou kuřárnu! No a co jako?! Tehdy jsme kouřili skoro všichni. Společenský život před představením a o pauzách se odehrával právě v kuřárnách a chodili tam posedět i nekuřáci.

V této souvislosti musím vzpomenout na divadelního lékaře, pana doktora Artnera. V jeho ordinaci bylo vždy přátelsky nahuleno došeda, kouřil, i když vás vyšetřoval, byl příjemný a lidský a především byl bravurním diagnostikem. Pokud vím, ordinoval až do velmi pokročilého věku (kolem devadesátky), předpokládám, že zastřen lehkou našedlou clonou…

IMG_8140Když jsme na sebe v práci vesele kašlali a smrkali (herec a členové divadelního týmu si totiž NIKDY nebrali nemocenskou, a pokud se případně rozhodli zemřít, učinili tak disciplinovaně v období divadelních prázdnin), náš lékař stál s injekční stříkačkou plnou kalcia trpělivě v zákulisí, aby některé změkčilce postavil na nohy před nebo v průběhu představení.

Ale herci, jakmile na ně posvítíte, ti nejedou na vápník. Nene! 

Ti jedou na potlesk a endorfiny…

Rubriky: Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA | Štítky: , , , , , , , , , , | 4 komentáře

PRVNÍ DEN. ZKUŠEBNA. ŽIVÍ HERCI…

IMG_8144

Do divadla jsem nastoupila koncem srpna. Můj první den odstartoval ve velké místnosti, která vypadala jako tělocvična se zrcadlovou stěnou. Zkušebna. A v ní… HERCI. Ti, které jsem znala jen jako divák. A ŽIVÍ!

Saša Gasnárková, Milena Asmanová, Karel Vochoč, Apolena Veldová, Jan Filip, Stanislav Šárský, Jirka Čapka, Magda Šputová, Tomáš Jirman, Lexa Pyško, Mařenka Logojdová, Zorka Rozsypalová, František Šec, Standa Malý, Ivan Dědeček, Mirek Horák… 

Šéf činohry Karel Brynda mě chtěl představit jako novou kolegyni. Bohužel si nezapamatoval moje jméno. Tak… snaha byla. Trefil to napotřetí. Stejně jsem ho nevnímala. Byla jsem v naprostém rauši!

Bez názvuDomů jsem jela tramvají a dumala nad významy mnoha pro mě nových slov jako oprašovačka, ferman, hauptka nebo čurda.

A taky jsem nevěděla, co si myslet o tom, že se někteří členové souboru euforicky zdraví: „Nazdar, ty nulo,“ nebo se oslovují přátelsky „šmíro.“

Plná dojmů jsem pod paží svírala nápovědní knihu. Vím, že to byla Hubačova Generálka jeho veličenstva. Formát A4 měl hnědý obal a v rohu modré kulaté razítko s nápisem Státní divadlo Ostrava. Držela jsem knihu důležitě tak, aby všichni spolucestující razítko viděli a bylo jim jasné, že JÁ pracuju v DIVADLE. Dmula jsem se pýchou!

A cestující? No tak těm to bylo úplně šumák…

 

MALÝ SLOVNÍČEK ZÁKLADNÍCH POJMŮ:

  • PORTÁL: pohledové orámování divadelního jeviště. Zjednodušeně prostě to, co je na bocích jeviště.
  • OPRAŠOVAČKA: zkouška, jež „opráší“ hru, která se delší dobu nehrála. Nejvíc se pochopitelně oprašuje po divadelních prázdninách s nástupem nové sezony.
  • HAUPTKA:  hlavní role.
  • FERMAN:  rozvrh zkoušek a představení na určité období.
  • ČURDA: malá role.
  • HRAJE TO JAK O ZLATOU TĚLKU: dost přehrává…
  • ŠPÍLEC: fór, který na diváky vždycky zabere.
  • ZCIZOVÁK: herec na jevišti na chvíli „opustí“ svou postavu a obrací se přímo na diváky.
  • BREPTEJ, POTVORO: něžné popřání úspěchu…
Rubriky: Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , | 2 komentáře

DIVADLO PODLE OSTRAVSKÉ NÁPOVĚDKY

Bez názvuHlásím, že na blogu najdete novou rubriku. NAPOVÍDACÍ! Jedním z mých povolání totiž kdysi byla profese nápovědky činohry. 

Víte, co je to hauptka? Nebo čurda? Kdo je vrah nápovědek?

Tohle všechno časem  najdete  v rubrice Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA…

UPOZORNĚNÍ!!!
Texty o divadelním zákulisí jsou poněkud zkreslené. Pamětí. Mou. Znáte to: dva lidi popisují stejnou situaci jinak, protože je ovlivňují smysly, motivace, zkušenosti, znalosti, věk a vůbec. No, tak… ono je to přece jen už… hmm… přes třicet let.

Ale rozhodně nečekejte žádné velké pikantnosti (i když chápu, že právě to je čtenářsky velmi přitažlivé). Nicméně, vážení – co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas! Totiž v divadle.

No a navíc – jsem dáma, že jo?!

JAK JSEM SE STALA SUFLÉRKOU…

IMG_8116Zhruba od pěti let svého života jsem chtěla být hérečkou. Dramaťák, kroužek zpěvu, baletu, předplatné v divadle – to bylo moje! 

Tak… jistě, je tu to drobné  faux pas, kdy jsem na odpoledním představení opery (bylo mi zhruba šest), pozvracela světlý koberec ve foyer Divadla Zdeňka Nejedlého. Ovšem uznejte, že to bylo jasné znamení!

Po maturitě mě nevzali na školu a já našla v novinách inzerát Státního divadla Ostrava (SDO), dnes Národního divadla moravskoslezského (NDM). HA! Další znamení! Hledali nápovědku činohry. Ta současná, Táňa, totiž dostala nabídku do Národního divadla. Jasně, že to vzala… A já šla na konkurz v Ostravě. Oni zase vzali mě. A tak jsem se stala SUFLÉRKOU, což zní mnohem vznešeněji než nápovědka, a nabízí to značný prostor k zahájení konverzace:

  • „A vy, slečno, vy děláte vlastně co?“
  • „Já? Já jsem…. ehm…(dramatická pauza)… SUFLÉRKA (Cha, to čumíš, co?!).
  • „Ehm… Nesmírně … tak… ufff… zajímavé! A cože to jako?“

Co tato profese obnáší, jsem tušila jen velmi matně. Odcházející nápovědka Táňa mi některé věci lehce vyložila v baru. Pamatuju si, že měla černé vlasy po ramena a použila v nějaké souvislosti slovo „devótní“. Nevěděla jsem, co to znamená, ale strašně, strašně moc jsem chtěla být stejně vzdělaná a světácká a používat zajímavá slova jako ona. A hlavně: znát tolik herců! OSOBNĚ!

Psal se rok 1986. Bylo mi osmnáct. No, řeknu vám… dost vykulené tele…

 

Rubriky: Z OSTRAVSKÉHO DIVADLA | Štítky: , , , , , , , , , , , , , | 4 komentáře

Brzo bude jaro aneb Jujda už má zase frajera…

I když mám pocit, že mi v tom mrazu upadnou uši, vím, že brzo bude jaro! Říká to totiž moje kočka. Probrala se ze zimní letargie, kdy blaženě pochrupávala, cpala se jak nezavřená a dům opouštěla pouze pod naším krutým nátlakem (mazej se trochu proběhnout nebo se neuneseš, koule chlupatá)…
.

Teď ovšem její oko získalo takovou tu jarní jiskru a ven chce neustále. A já už vím proč! Včera jsem ji totiž načapala před domem s kocourem od sousedů. Tak… koukal stejně jarně přiblble jako ona. A upřímně: nemám k němu zrovna vřelý vztah! Je šlechtěný, děsně namachrovaný a neodpovídá na pozdrav. Ale co už. Naše Jujda má osm let, je plnoletá, a tak je mi do jejího milostného života prd…

Volbou kočičích nápadníků se ostatně bavím každé jaro.

Například loni k nám začal chodit velice slušně vychovaný a komunikativní kocourek. Protože vyluzoval nesmírně zajímavé zvuky, říkali jsme mu Kníkal…

To jsem takhle ráno otevřela dveře a Kníkal seděl způsobně na rohožce.

„Kní, kní, mní. Húúúúú,“ pravil slušně.
„Dobré ráno, máš zase smůlu. Už je venku. Šla druhou stranou do zahrady,“ vysvětlila jsem mu.
„Uííí, ááááá, kníííí?“ otázal se Kníkal.
„Tak to nevím, zkus to odpoledne,“ opáčila jsem.
„Húúúú. Knííí, knuááá?“ chtěl vědět kocourek.
„Myslím, že říkala něco v tom smyslu, že jsi prostě slušný a nudný debil nebo tak něco, ale to si nesmíš tak brát, víš, že je trošku trhlá,“ odpověděla jsem popravdě.
„Knííííí. Kňuáááá, sssss,“ popřál mi smutně Kníkal.
„Tak jo, nazdar, měj se, zase pokecáme,“ zavřela jsem dveře.

Tyto osvěžující dialogy u nás probíhaly zhruba čtrnáct dní a Kníkal se s naší Jujdou díky její mazanosti míjel. Čekával na ni trpělivě na zahradě i před domem. Ale… nedala mu příležitost. Pokaždé zdrhla druhou stranou.

S takovým … rezavým, svalnatým a drzým rváčem! Tak já vám nevím, po kom má ta naše kočka vkus…

Tak uvidíme, jak to bude s nápadníky letos. Ale věřte mi: jaro už se blíží.

 Jujda a já o tom něco víme….

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , , | 4 komentáře

O minulých životech aneb Jak jsem byla písařem v Granadě…

IMG_8039Kdysi dávno jsem narazila na webové stránky, nabízející tajemno ve všech možných podobách. Kromě věštění, co vás čeká a nemine, nabízely také pohled do minulých životů.

Byla by to bývala zábava, kdyby vám pak ovšem minulost vašich blízkých nevrtala hlavou. Protože… co když je to FAKT? 🙂

Pokud jde o mě, podle numerologického výpočtu jsem se narodila v roce 1035 a byla jsem písařem v Granadě. Tak… klidně, to by dávalo smysl. K psaní jsem vždycky měla kladný vztah a španělské klima je mi (zejména v zimě) daleko sympatičtější než to naše. I moje dcera, narozená minule roku 1027, z toho vyšla dost dobře. Byla bylinkářkou v Portugalsku, což by odpovídalo. Teplo má velmi ráda a bylinkami se podrobně zabývá i dnes…

IMG_8044Horší už to ale bylo s mým nadřízeným. Podle propočtů totiž žil v minulém životě na Tahiti jako břišní tanečnice.

No, a pak s ním  jednejte o vážných tématech, když vám vaše fantazie pokaždé zlomyslně nabídne obraz, jak se šéf koordinovaně vlní v rytmu, třpytí se, chřestí, špulí pusu a na hrudi se mu natřásá květinový věnec… To je pak veškerá autorita v pr… v háji!

Pomyslný souboj v originalitě minulých životů však jednoznačně vyhrál můj muž. Tipovala jsem, že byl v minulosti vědcem, vojevůdcem, astronautem nebo tak něčím. Ach, jak hluboce jsem se mýlila! Od té doby ho občas zamyšleně pozoruji a tak úplně nevím, co si o jeho podivné minulosti myslet… Koho já jsem si to vlastně vzala!?

Můj muž byl totiž … švýcarskou prostitutkou. 🙂

 

 

Rubriky: JEN TAK, Uncategorized | Štítky: , , , | 2 komentáře