Na Vánoce jsem připravena aneb Hlavně se z toho nepo…

Před čtyřmi dny mě navštívila náhlá střevní a žaludeční příhoda. Nějaký hnusný fujtajbl se rozhodl, že mě postupně odvodní, vyhladoví a definitivně zničí. Cha! Nedala jsem se… První den jsem si vytvořila home office na oné místnosti a odevzdaně jsem v křečích čekala, zda – a jak rychle vlastně zemřu. A jako správný hypochondr jsem přemýšlela o fatálních následcích, které může mít salmonela, rotavirus, kampylobakterie, úplavice, cholera a řada dalších a závažnějších onemocnění. Dokonce jsem se slzou v oku začala uvažovat, že dceři odkážu svůj snubní prsten, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kde je (ten prsten)…

Den první: Výrazně se mi změnil žebříček hodnot. Zatímco před napadením organizmu bylo mou prioritou mít doma uklizeno, napečeno, vyzdobeno a nakoupeno, scvrkla se má přání na jedno jediné: NA-PÍT SE! Až chorobně jsem toužila po sklenici vody a snažila se po malých kapkách do sebe vpravit rehydratační roztok. Připadala jsem si jako král Midas, který málem dojel na to, že si přál, aby se cokoli, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato. Skoro kvůli tomu pitomému přání umřel hlady, ale on si za to mohl sám, kdežto chudák já v tom byla naprosto nevinně…

Den druhý: Jupí! Můžu se VELMI opatrně napít! Potácím se však slabostí jako po strašlivém a dlouhém flámu. Má kůže připomíná kmen rozpraskané borovice. Nebohý manžel večeří ve sklepě, neboť každý pach jídla ve mně vyvolává bleskovou a nežádoucí reakci. Oslovuje mě velmi něžně: Tatranská strelo!

Den třetí: Vyhráno! Vařená mrkev s ovesnými vločkami (které za normálních okolností pokládám za jídlo pro koně, králíky a morčata) se pro mě stávají lukulskými hody. Už dlouho jsem nic tak báječného nejedla! A co teprve banán… Ach, ta rozkoš…

Dnes: Jupí… Cítím se báječně! Kuře a rýže! Banány! Rohlíky! Vývar! Já su tak šťastné!

Milý Ježíšku! Tak! Teď už můžeš klidně přijít. Vánoční obžerství mě letos vůbec, ale VŮBEC nezaskočí. Mám totiž móóóc hezky ploché bříško! HEČ!!!

.