O dezinfekci a hadrech aneb Okamžitě mi dejte tramvaj

KUK01_11aKdysi jsem se  zmiňovala o řadě mých fobií, které si programově hýčkám. Jednu jsem však vynechala. Je lehce netradiční. Já totiž trpím strachem… z uklizeček. Jakmile vidím dámu, která kdekoliv cokoliv vytírá, jímá mě hrůza, zrychlí se mi tep a na čele mi vyrazí studený pot. Bojím se, že na mě začne křičet a flákne mi jednu mokrým hadrem, páchnoucím desinfekcí.

Tento strach si evidentně s sebou nesu z dětství a mládí. Tehdy totiž uklizečka byla NĚKDO. Ve školách se těchto tělnatých ženštin v silonovém, zhusta modrém plášti, báli všichni – děti, učitelé i ředitel. Uklizečky měly neomezenou moc, věděly to a chutí toho zneužívaly.

perex_329x-1_0901251854V současné době mě velmi děsí jedna žena, která řídí čistící vozítko v nákupním centru. Projíždí uličkami, čistič mírně hučí a zanechává za sebou širokou navlhlou stopu jako obří slimák. Řidička má chladný a nepříčetný pohled upřený před sebe. Přesně takhle si představuji psychopatickou Misery z románu Stephena Kinga.

V přesvědčení, že je třeba mít se před „čističkami“ na pozoru, mě utvrdila nedávná zpráva, že dvacetiletá uklizečka ve Švédsku ukradla vlak, projela se dva kilometry a pak s ním napálila do obytného domu. Zřejmě jí hráblo – možná z toho, jak pořád čichala ty prostředky… To tedy fakt nechápu! I když – zrovna jsem vydrbala celou koupelnu Savem a cítím takové zvláštní nutkání! Kousek od našeho domu je totiž vozovna tramvají a ony TAK krásně cinkají. A já – já jsem vlastně ještě nikdy žádnou neřídila…

Foto 1: www.loutky.cz
Foto 2: nazeleno.cz
Foto 3: www.jirpa.cz
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice JEN TAK se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

28 reakcí na O dezinfekci a hadrech aneb Okamžitě mi dejte tramvaj

  1. tutto bene napsal:

    Normálně podle titulku jsem si myslela, že se budeš věnovat bezdomovcům, jak si svým předimenzovaným osobním prostorem nárokují téměř celou tramvaj. To jsou asociace toto.

  2. Opravdu hodně zajímavý 🙂 Ale co naděláš, když někdo prostě ten bordel uklidit musí. I když v minulý práci jsme měli taky hodně svéráznou uklízečku, museli jsme jí zakázat utírat stoly a cokoli v kanclu. Měla totiž pořád jeden a ten samý smradlavý hadr a jakmile se jí podařilo v nestřežený chvíli ten stůl „uklidit“, bylo to podle čuchu opravdu okamžitě poznat.

  3. mfrohlichova napsal:

    Teda tuhle fóbii mám taky. Před rokem a něco jsem bohužel trávila nějaký čas v nemocnici a tam se uklízelo dvakrát denně, podotýkám, že to nebylo chirurgické oddělení – na tom jsem ležela až potom a tam takové manýry neměli – ? (velice logicky se uklízelo i během návštěv). A jedna ta paní byla fakt úžasná, vždycky nás zoufalé a nemohoucí „zpucovala“, že tam děláme hrozný nepořádek ?.. a my pak musely jít pootvírat okna a půl dne větrat tu dezinfekci než se přihrnula její kolegyně se stejným záměrem – zpacifikovat nás Savem. Hold, kdo má smeták a Savo má moc..Doma mi zakázali používat Savové přípravky, tak vidina ukradeného vlaku je u mě v nedohlednu 🙂

  4. Honem do tramvaje, chci si o Stárnoucí Blogeríně číst i v Blesku.

  5. Sylva napsal:

    Jsme taky měli jednu paní uklízečku.. Se před ní muselo zamykat studio, ona totiž nedokázala pochopit, že nesmí sahat na čudlíčky :-)) Párkrát nás prý odpojila :-)) A taky neuměla pochopit, že na červenou se nevysává :-)))

  6. Černá Moora napsal:

    LOL!

    u nás jezdí v nákupáku s tímhle povozem zase týpek, ale fobii z toho naštěstí nemám, spíš si říkám, že bych se na tom taky projela:D

  7. Paní uklízečky mě děsily už v dětství, ale naši mě chtěli slušně vychovat, tak mi pořád říkali, že i to je důležitý povolání, protože nikdo nechce borčus, že jo.

  8. Dana napsal:

    Tak mě uklízečky neděsí. Jen mě teda jedna dost udivovala tím, že když jsem ji potkala odcházejíc z práce, tak ačkoli jsem se s ní ten den ještě nepotkala, tak mi vždy řekla: na shledanou. Přišlo mi to divné se tak na potkání zdravit, tak jsem jí vždy řekla: dobrý den a ona mi: na shledanou. Po nějaké době mi to začalo už být blbé, tak jsem ji taky začala zdravit: na shledanou. A tak jsem si na to zvykla, že když jsem ji náhodou potkala v autobuse, tak jsem ji hned zvesela pozdravila: na shledanou! 🙂 Holt zvyk je zvyk.

  9. Iva napsal:

    Mám trauma z uklízečky z doby, kdy jsem trpěla na porodním sále a ona neustále okolo mě šmrdalala podlahu. Pro mě zlomový životní okamžik, a ona si tam vytírala, jakoby nic. Občas na mě jukla… A pak se dívím, že kluk nechce uklízet :-))

  10. kejtyna napsal:

    S tím velkým čističem jsem taky jezdila na brigádě v obchoďáku, což byla docela sranda a vždy jsem si to chtěla zkusit. Nechutnější bylo ho vyčistit, protože to byl fakt smrad a špína. Blééé! Ani se nedivím, že to tu uklízečku nebavilo.

  11. dobrotka napsal:

    Já mám k uklízečkám ryze pozitivní vztah až na jednu výjimku. V první třídě jsem dokonce toužila stát se uklízečkou, abych mohla ve čtrnácti začít vydělávat. Sušku i naše braly mory, že to snad ne. Naštěstí jsem v druhé třídě pochopila, že živit se celý život něčím, co z duše nesnáším, je holý nesmysl. Čím jsem ovšem na mnoho let ztratila jakoukoliv životní perspektivu.
    A pokud jde o ten odstrašující případ, tak to byla (paní) Smraďoška, která u nás uklízela kanceláře. Každý den úderem třetí se ozval příšerný hluk, kterým dávala najevo zahájení aktivity. Bylo jí docela jedno, jestli má člověk v kanceláři klienta nebo ne, ale pár nechápavých pohledů to spravilo. Nakonec byl člověk rád, že svou přítomnost v kanceláři omezila jen na vynesení odpadků, protože i po deseti vteřínách její nezapomenutelné přítomnosti člověk deset minut větral. Akutní přežití bezpečně zajišťoval pouze hluboký nádech při zahájení hluku před kanceláří a jeho vydechnutí při odchodu Smraďošky z kanceláře. Pravda, prach jsem si utírala sama, lux koberec neviděl půl roku, než Smraďoška odešla, ale člověk odcházel z práce bez toho, že by ho nedobrovolně opustil oběd. Po půl roce tohoto fungování někdo s citlivějším žaludkem paní naznačil, že vodu lze použít i k jiným účelům než vytírá. Paní se tak dotkl, že nás ze dne na den opustila. A tím skončila pohádka, milé děti.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s