Předdušičková aneb O hřbitovu a slivovici

Loni jsem se krátce před Památkou zesnulých vydala tradičně s kyticí a svíčkou na hrob svých rodičů ve Vizovicích. Jsou poměrně dost vzdáleny od mého bydliště a rodiče se tam nenarodili. Vedou tam však rodinné kořeny. Kostel se hřbitovem je hned nad zámkem a zámek je kousek nad náměstím.

Když jsem položila na hrob květiny a řekla rodičům vše, co jsem jim nutně potřebovala říct, sešla jsem zamyšleně na náměstí.

Na Dušičky bylo překvapivě krásné počasí a u stánků právě zpracovávali čerstvé dobroty z pašíka. Švarky, ovar, klobásy, jelita, jitrnice a prejt šly na dračku. Dala jsem si ovar. S křenem jako břitva, čerstvým chlebem a hořčicí. Usoudila jsem, že k tomu patří na trávení i malá sklenička něčeho ostřejšího.

„Jaký máte alkohol?“ zeptala jsem se jako idiot na tom náměstí ve Vizovicích.
„Tož, co myslíš, cérko?“ zazubil se na mě růžolící Valach.
„Aha, pravda… Prosila bych tedy jednu malou slivovici,“ znělo mé přání.
Muž dostal spontánní záchvat smíchu: „Tož, cérko, vzpamatuj sa, malů tu nenaléváme,“ řekl, a když se dostatečně vysmál, strčil mi do ruky velký a plný plastový pohárek vonící po švestkách.

Sedla jsem pak s tím ovarem a velkou slivovicí na dřevěnou lavičku a dívala se směrem k hřbitovu. Bytostně jsem cítila, jak se vůně chryzantém a vosku ze zapálených svíček mísí s odérem škvarků, jitrnic a slivovice a vytváří společně originální kombinaci. Nebe bylo ostře modré a paprsky slunce se opíraly do plastových pohárků.

Všechno najednou v životě bylo, jak má být. S velkou úlevou jsem si konečně povzdechla: „Teda, milí rodiče, konečně chápu, proč jste chtěli zůstat tady… Líp jste si opravdu vybrat nemohli…“