Sama u vody aneb Jak jsem nezatočila s depresí

Bylo 32 stupňů ve stínu. Měla jsem volno a blbou náladu. Občas se mi to stává. To s tou náladou. „Zajdu na koupaliště,“ rozhodla jsem se být aktivní. Tam mě díky slunečním paprskům deprese přejde. Slunce mi zvýší hladinu serotoninu, který vyvolává pocit štěstí. Jupííí!!!

Na koupališti bylo téměř plno a zdálo se, že nikdo nemá depresi, protože jsou všichni (na rozdíl ode mě) mladí, štíhlí a krásní. Rozložila jsem deku a nastavila tvář slunci, v urputné snaze vyprodukovat co nejvíc serotoninu. Nepomáhalo to. Rozhlédla jsem se kolem.

Kousek ode mne ležel mladý pár. Dívka měla krásnou postavu. Do výstavního kulatého zadečku se zařezávala černá šňůrečka kalhotek, zvaných tanga. Moje blbá nálada vzrostla. Nad dívkou se skláněl opálený chlapec. Jak se záhy ukázalo, zřejmě kanibal, trpící vadou řeči…

Čípak je tohle loskošné ouško,“ zeptal se šišlavě a začal inkriminovaný sluchový orgán podrobně prozkoumávat (jak se záhy ukázalo – třmínek, bubínek, kladívko, kovadlinka a všechny ty další části skutečně patřily krásné dívce). Mladík byl spokojen. Rozhodla jsem se jeho další výlevy ignorovat. Nešlo to. Z deky se ke mně neslo pokračování: A čípak je tenhleten nádhelný klček?“ Mlask, mlask. Dívenka se blahosklonně usmívala a protahovala se jako kočka. „A čípak jsou tadyhleta nádhelně sexy plsíčka?“ dováděl dál ten dyslalik nonstop a nahlas. 

 Zvedla jsem se. S myšlenkou, že dám pozor, abych si nenamočila hlavu, jsem zamířila do vířivky. (S mokrými vlasy mám totiž vždycky takový podivný pocit, že vypadám přesně jako bratránek It z Adamsovy rodiny – no, to je takový ten ulízaný chlupatý válec, u kterého nevíte, kde má hlavu a kde nohy…) V bazénku jsem vodnímu proudu zlostně nastavila problematickou hrudní páteř. Vířivka přestala fungovat. Pauza v programu! Zamračila jsem se.

 „Paní,“ připlaval ke mně najednou malý chlapeček. „Já vám udělám soukromou vířivku úplně zdarma,“ pravil mile. Moje nálada se začala lepšit. „Přece jen jsou na světě krásné věci – třeba jako malé, nevinné dítě,“ rozjímala jsem dojatě. „Vždyť děti… to je vlastně…“ nestačila jsem však myšlenku plně rozvinout, neboť mi rozkošné robátko bez varování vylilo na hlavu několik litrů vody z modrého kyblíku. Ztuhla jsem. Hošík se na mě pátravě zadíval. Pak v náhlém návalu radosti z prozření zatleskal malýma ručkama a jal se za soustaveného radostného poskakování pokřikovat: „Jééé, hele! Hele!!!Bratránek It! Bratránek It!“

Neměla jsem na to sílu. Složila jsem deku. Když jsem ji dávala do tašky, byl anatomický mladík právě u kotníků své vyvolené. Druhé kolo (pravděpodobně zase od oušek) už bych nesnesla…

Doma jsem se zkoumavě postavila v plavkách před zrcadlo. Vlasy mi už sice po neplánovaném zásahu děťátka uschly, ale stejně jsem vypadala jako pudlík s počínající psinkou. Chvíli jsem se kriticky pozorovala, a pak skřehotavě oslovila sama sebe:

A čípak je tadyhleta klásňoučká celulitidečka?“

V místnosti však naštěstí nebyl nikdo, kdo by mi odpověděl…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice JEN TAK se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Sama u vody aneb Jak jsem nezatočila s depresí

  1. Dana napsal:

    Tvé příběhy mně vždycky dostanou do naprosto skvělé nálady. Moc ráda si „Tě“ čtu. Pokračuj, budu moc ráda ! Výborný nápad založit tento blog !!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s