Naprosto sterilní líbání aneb Ďábel možná nosí Pradu, ale blbě líbá…

Po filmu Líbáš jako Bůh jsem navštívila kino, abych si dala „nášup“ v podobě líbánek s ďáblem. Znělo to zajímavě. První film jsem viděla v televizi a navzdory negativním kritikám u mne vyvolal pocit mile a úsměvně tráveného večera. Párkrát jsem se i zasmála nahlas (díky, skvělá paní Adamová).

Od ďábla jsem očekávala totéž. Skutečně ďábelsky jsem se spletla. Z kina jsem odcházela rozčarovaná s pocitem, že kdybych vynaloženou finanční částku proměnila v jídlo, byla bych daleko spokojenější. V tomto případě bych ani nemusela sahat po lahůdkách. Nad hořkou pachutí by zvítězila i bageta z benzinové pumpy. Akční komedie v českém podaní mě téměř šokovala.

Opravdu se tam střílí, jsou tam zahraniční padouši – únosci a protagonisté se s nimi honí v autech i osobně v nerovném terénu? ANO!

Skutečně se musím neustále dívat na potravinové doplňky určité firmy, u kterých mi ještě hlavní postavy vysvětlí, k čemu jsou? Musím několik dlouhých vteřin zírat na nějakou kartu, kafe, přístroj na sodu či jiné reklamní výrobky, kterými je film velmi násilně napěchován? Já vím, partneři filmu, financování atd., ale opravdu to neumíme dělat decentněji???  ZŘEJMĚ NE!

Fakt tam musí být dvě hlavní dějové linky, které by spolu měly korespondovat (láska, vztahy), ale které v podstatě nemají nic společného a objeví se vždy ve chvíli, kdy už  úplně zapomenu, že tam ten druhý příběh vůbec byl? Je to snad proto, abychom viděli několikrát Nelu Boudovou ve spodním prádle (je to velmi krásná ženská, ale záběrů by snad stačilo méně)? ASI JO.

Doopravdy jsou všichni lidé neustále tak nesnesitelně aktivní, pobíhají, vtipkují, překypují energií a když se rozhodnou, že třeba poletí nejlépe hned do Maroka, tak všichni letí do… hádejte kam? Do Maroka! VYPADÁ TO TAK.

Jsem vážně tak tupá, že se už záhy ztrácím v tom, kdo koho vlastně chce a proč, a kdo koho už nechce, protože už se zase něco křehkého uvnitř aktérů změnilo? JO, JO!!!

Skutečně tam je (i přes závěrečné naznačení tragického lidského konce) happyend? ALE TO VÍŠ, ŽE JO, ty můj hloupoučký diváku!!!

Mám ráda konverzační humor. Tady je sice evidentní snaha konverzovat hodně, ale tak nějak nepravděpodobně, že mě to záhy přestalo zajímat. Jedinými plusy pro mě byly záběry exotického Maroka, pohled na charismatického Jiřího Bartošku a Langmajerovy kšandy. Trochu málo na dvě hodiny.

Upřímně doufám, že v budoucnu už nikdy nikoho z naší republiky nebude na stříbrném plátně líbat anděl, kdokoli z apoštolů či bezvýznamný prostý čert. (Velkoryse udílím výjimku pouze princeznám a žabám.) Pokud přesto k polibku dojde, jsem si jistá, že já u toho rozhodně nebudu…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice LEHCE KULTURNĚ se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s